Pražský Čekatelský Oddechový Lesní Kurz
(Máťa + Viki)
Ve dnech 4. – 14. srpna jsme se zúčastnili letního běhu čekatelského kurzu Pračolek, který je organizován skupinou Parvula. Čekatelské kurzy jsou předstupněm ke kurzům vůdcovským, jejich úkolem je naučit účastníky pracovat s oddílem a podílet se na jeho vedení. Mají různou podobu, konkrétně Pračolek je sestaven z tří částí – jarní seznamovací víkend, hlavní letní běh a konečně čekatelská zkouška, která nás čeká v říjnu.
Jelikož jsme se ani jeden nemohli zúčastnit jarního víkendu, byli jsme s Vikim mírně v rozpacích, co od kurzu očekávat. První z těžkých úkolů bylo především zabalit si na desetidenní tábor s vědomím, že nás čeká osmikilometrová štreka ze zastávky do tábora. Po letech, kdy jsme byli zvyklí balit způsobem „naházet do auta a hurá na místo“ to byla zajímavá změna.
Cestu jsme zvládli bez problémů a začal samotný kurz. Po nějakých pěti letech, co jezdíme s Vikim na tábory jako součást vedení, byla docela zajímavá zkušenost, tábořit si z pohledu člena. Čekatelský kurz se ovšem nedá srovnávat s našimi tábory nebo zážitkovými kurzy, protože jeho hlavním úkolem je především připravit nás na čekatelskou zkoušku. Většinu programu tedy tvořily přednášky instruktorů na nejrůznější témata související se skautingem, ať už se jednalo o přípravu programu, zdravovědu, vedení oddílového účetnictví, ale také systém organizace Junáka nebo popis, jak jsou střediska vnímána z právního hlediska.
Abychom se od rána do večera jenom neučili, byly pravidelně na pořadu dne i programy určené pro zábavu. Ty byly tvořeny střídavě rukodělnými pracemi a více či méně fyzicky náročnými hrami. Přestože některé tyto „zábavné“ činnosti byly spíše frustrující, nakonec jsme si s Vikim odvezli celou řadu věcí z papíru, proutí i dřeva. Nejzábavnější byla pak čtyřiadvacetihodinová výprava, během které jsme měli plnit celou řadu úkolů, od jednoduchých (postavte si ležení a spěte aspoň tři hodiny), přes kuriózní (celou dobu neste syrové vejce a nerozbijte ho), až po přímo šílené (mluvte třicet minut jen ve zdrobnělinách – tento úkol jsme plnili zrovna uprostřed civilizace, což vzbudilo zasloužený rozruch)…
Ačkoli nese kurz název „Pražský“, ve skutečnosti bylo z Prahy jen minimum účastníků. Přestože většině čekatelů (a čekatelek) bylo okolo 17 let, věkové rozpětí bylo od 15 do 23 let. Navíc souběžně s Pračolkem probíhal vůdcovský kurz Polojasno, se kterými jsme měli spoustu programů společných. To dává dohromady nějakých 30 roverů z celé republiky plus početný instruktorský sbor, a tedy hodně prostoru pro výměnu názorů i zkušeností. Jako nejkontroverznější téma k rozhovoru se opět ukázalo téma alkoholu v rukách vedoucích na skautských akcích, ale debatovali jsme i o systému družin, krojích, a zajímavé hádky se vedly i o takové banality, jakými jsou povely při nástupech.
Jak tedy kurz Pračolek hodnotit? Za sebe jsem byl spokojen. Čekatelky nejsou zážitkový kurz jako např. Pruty, takže kdo čeká, že se bude od rána do večera válet smíchy a usínat nadšený, bude zřejmě zklamán. Přednášky ale byly zajímavé, byly vedeny velmi příjemně, a přestože ze začátku existovaly výtky směrem k organizátorům, díky perfektně fungující zpětné vazbě nakonec vše mezi Parvulou a námi klapalo bez problémů. Potkali jsme spoustu zajímavých lidí, dozvěděli jsme se docela dost věcí a především to byl důležitý impulz, který jsme potřebovali.
Přesto jsme ale na čekatelky vyrazili docela pozdě, vždyť s Vikim jsme patřili mezi nejstarší účastníky kurzu. Doporučuju tedy zejména mladším roverům, ať vyrazí na čekatelky co nejdříve, protože právě pro ně jsou určeny. A pokud se budou rozhodovat kam jet, můžu jim s klidným svědomím doporučit právě Pračolka.
Napsal Máťa
P.S: v době napsání článku ještě nemáme za sebou samotnou čekatelskou zkoušku, takže se moje hodnocení možná ještě změní J