Na tomto místě se již od začátku roku setkáváte se seriálem článků z historie našeho střediska, připomínajícím letošní 80. výroční od jeho vzniku. Bohužel v dubnu došlo ke smutné události, kdy tento svět a naše středisko ve věku nedožitých 92 let navždy opustil dlouholetý člen, zasloužilý bratr a nezapomenutelný vedoucí Mirek Peroutka – Perďa. Proto tento měsíc přerušíme články z historie, a místo toho zavzpomínáme na našeho Perďu:
„Perďa byl takovým naším kmetem. Byl jednou z nejdůležitějších ikon historie našeho střediska. Po revoluci v devadesátých letech byl Perďa nositelem a strážcem tradic, byl to takový náš morální sloup, který nám radil, co a jak máme dělat. Chodil mezi nás a vyprávěl nám ony tajemné staré příběhy z minulosti. S úsměvem vzpomínám, jak nám vždy vynadal, že máme nepořádek ve srubu – popel kolem kamen, neurovnané bágly na jedné hromadě a tak. Čím byl starší, tím více si potrpěl na kázeň. Vždy, když se blížil nějaký významný den, přišel a svým osobitým způsobem nám vysvětlil, proč ten den slavíme, co se za tím či oním datem skrývá. Nebyl studnicí moudrosti jen pro mě a pro ostatní kluky z oddílu. Radil i starším – Fillovi, Kidovi a ostatním. Když je člověk aktivní u oddílu, jeho hlavní snahou je zajistit jeho dobré fungování a ne vždy se stíhá věnovat maličkostem. A právě v tom byl Perďův přínos. Přišel a upozorňoval nás na ony maličkosti, které jsme kvůli vší té práci pro oddíl přehlíželi.“ (Matěj Zach – Stopař)
Mirek se narodil 26. 7. 1924, a byl to Domažličák tělem i duší. I po letech života v Klecanech, jejichž je čestným občanem, rád na roky strávené na Domažlicku vzpomínal. Ostatně historie obecně byla jeho velkým koníčkem.
„Neustále se prohraboval v dějinách, a to nejen v těch Chodských, ale ve všech. Když už byl v důchodu, každou sobotu jezdil do Prahy a chodil s Pražskou informační službou po pražských památkách, kde doháněl maličkosti v dějinách naší vlasti. Někdy se přidal jako pomocník k průvodcům, a to i s německými návštěvníky. Uměl docela dobře německy.“ (syn Vladimír)
Do Klecan Mirek přišel v roce 1959, pracoval v té době ve Kbelích a na Žižkově. Skautovat v Klecanech začal v březnu 1968, kdy byl v Praze na setkání skautů u příležitosti obnovení organizace, na kterém se seznámil se skauty Klecanskými. V té době bylo Mirkovi 44 let a měl již spoustu let zkušeností z 2. oddílu skautů v Domažlicích. Výrazně se na obnově Junáka v Klecanech podílel, působil v té době jako vůdce chlapeckého oddílu. Stejně tak po roce 1989 patřil k nejaktivnějším členům navzdory svému věku. Ještě v 70 letech tábořil pod stanem na Orlíku s oddílem klecanských skautek.
„Mirek nás učil jedinečné věci: znal výborně hvězdy, s jeho pomocí jsme se učili morseovku i vysílání pomocí vysílačky. Ukazoval skauting prostý, jaký byl dávno, a seznamoval nás s československou historií, o které dokázal poutavě vyprávět. Nikdy si nestěžoval a se vším si poradil. Symbolizoval pro nás zkrátka to dobré, co je v českém člověku.“ (Šárka Zikánová – Saxana)
„Já jsem Perďu poznal už jako staršího pána a vypravěče. Jeden z nejsilnějších zážitků s ním byl, když mě jako 14letého skauta vzal na okresní sněm, přestože jsem tam tehdy neměl co dělat. Bylo to myslím v roce 1996. Perďa byl pro mě člověk velmi důležitý. Vlastně díky němu jsem zůstal u skautů. Jak říkal pan Foglar, každého aktivního skauta jednou přepadne tzv. vánoční nálada. To je člověk přesně v tom rozpoložení, že by s tím vším skautováním nejraději seknul. Odešel jsem přibližně na půl roku, abych se pak znovu vrátil do tehdejšího druhého oddílu. Kluci z dvojky se se mnou ale nepárali a musel jsem znovu dělat nováčkovskou zkoušku. A byl to právě Perďa, s kým jsem ji celou udělal.“ (Matěj Zach – Stopař)
Později Mirek již aktivně žádný oddíl nevedl, ale stále mezi nás často chodil a byl aktivním členem střediska.
„Vlastně všichni z polistopadových skautů, kterých jsem se na Perďu ptala, zavzpomínali, že to byl skaut, který se vždy někde objevil, ať už na táboře či na schůzkách, ukázal a naučil nás něco zajímavého či pověděl historku u ohně, a zase šel.“ (Jana Kovalská)
Mirek měl hodně knih, knihy miloval. Spoustu mu jich vzala velká voda v roce 2002 a nejvíce ho tehdy mrzela ztráta prvorepublikové Kroniky Chodů z Domažlic. Ale jeho asi největším celoživotním koníčkem bylo radioamatérství. Miloval vysílačky a byl přeborníkem v morseovce. Byl velmi technicky zdatný, neměl problém ani s moderními technologiemi, počítači apod. Ještě v 91 letech míval v neděli od dvou se svou malou vysílačkou debaty důchodců a denně si přes skype povídal se svým synem. 
„Radioamatérství bylo Perďova největší vášeň. Na táboře si v devět ráno vždy volal s ostatními radioamatéry. Byl to takový jeho rituál, kterého by se nevzdal, i kdyby začal tábor hořet. Byl velmi technicky vzdělaný a znalý. Mého tátu učil v elektrotechnickém kroužku a myslím, že právě díky Perďovi táta studoval elektrotechniku. Byl to kutil. Doma měl pájku a pípak, samozřejmě podomácku udělaný. Technika byla jeho životem. Byl to prostě technický typ člověka. Nezajímala ho však pouze rádia. Měl znalosti také o letadlech, aerodynamice apod. Perďovy znalosti měly cenu zlata a měly by se předávat dál z generace na generaci. Věnoval se však také i netechnickým věcem. Měl co říct i ke skautským hodnotám a duchovnu, přestože k nim přistupoval z praktické stránky.“ (Stopař)
„Perďa byl neuvěřitelně praktický člověk. Poradil si se vším a naučil mě toho hrozně moc. Nebyly to ale jen „staré“ skautské dovednosti. Mirek i ve velmi vysokém věku šel s dobou a neustrnul v minulosti, uvědomoval si velmi dobře přednosti a nedostatky moderní doby a moderního skautingu. Pamatuji si, jak před třemi lety na střediskovém sněmu s námi debatoval o tématu „co dělat, až to jednou někdo vypne“. Myslel tím elektriku a s ní internet a veškeré vymoženosti moderní doby. Viděl ve svém okolí mladou generaci, která je na moderních technologiích v každodenním životě stále více a více závislá. S rostoucími nepokoji dnešní doby téma blackoutu nabírá na aktuálnosti a Perďa se do poslední chvíle snažil toto téma otevírat a předat nám něco ze svých znalostí, abychom si uměli poradit i v takových případech.“ (Michaela Brázdová)
Mirek ale znal výborně i spoustu dalších věcí. Například se skvěle vyznal v astronomii. Neustále sledoval noční oblohu a uměl pojmenovat snad každou hvězdu.
„Jeden z posledních táborů, kterého se Perďa účastnil jako aktivní vedoucí, byl tábor v Sedlicích v roce 1990. Byl tam rybník a my jsme na našem „invazním“ člunu přes něj jezdili pro vodu. Ten tábor byl absolutně super. Hrozně jsme si to tam s Perďou užili. Taky si pamatuji, že na tábory do Heřmanic vozil svůj dalekohled, protože kromě rádio-aktivit, které byly jeho největší vášní, se hodně zajímal o přírodu a astronomii. Velmi dobře znal všechna možná i nemožná souhvězdí. Jedním z jeho nejzajímavějších počinů na táboře bylo, že nastavil dalekohled tak, aby se sluneční skvrny promítaly skrze něj na kus papíru. Uměl počítat podle hvězd čas a spoustu dalších neuvěřitelně zajímavých aktivit. Astronomie nikomu z oddílu příliš nešla, a když jsme se připravovali na Svojsíkův závod, šli jsme za Perďou. Učil nás ale řadu dalších věcí. Třeba nás učil řezat dřevo. Taky základy mapování. Nebo měření pomocí jednoho bodu či dalších optických měřicích metod. Tomuhle on rozuměl. Ukazoval nám, jak můžeme změřit výšku stromu s pomocí roverské hole. Přiznám se, že tahle měření byla vždy trochu mimo mě.“ (Stopař) 
„Perďa je pochodující encyklopedie“ (Mirek Černý – Kid)
Po povodni v roce 2002 se po roce bydlení v domě Mirka a Honzy Černých, kteří mu jako bývalí skauti bez řečí nabídli v nouzi svůj dům, přestěhoval se svou ženou do nově zřízených bytů v kasárnách. Přestože mu voda vzala hodně, nevzala mu entusiasmus do další práce s mladými lidmi. Byl vždycky ochotný pomoci tam, kde bylo třeba.
„Přestože Mirek rád a ochotně pomáhal ostatním, měl problém sám o pomoc požádat. Já jsem si vždy vážila toho, že pro něj mohu něco udělat, obzvlášť v posledních letech, kdy si už o pomoc říkat bohužel musel. Rád povídal o historii a o minulosti na Domažlicku, a v těch posledních dvou třech letech, kdy jsem ho tak trochu adoptovala, mne rozhovory s ním neuvěřitelně obohatily. Třeba to, jak létal jako náctiletý ve stíhačce, aby navigoval, to jak při osvobození vylezl na domažlickou věž vyvěsit národní vlajku nebo jak za války jako skaut roznášel v noci nelegální letáky. Vzpomínám si jasně na jeden z mnoha rozhovorů, kdy popisoval svoje dětství. Jak se u nich doma nikdy neřeklo sprosté slovo. On jako pětiletý se naučil od kamaráda ze sousedství zásobu takových slov, a při jedné večerní procházce do pekárny jich před svým otcem a pekařkou vychrlil celou zásobu. Jeho otec ztuhl, a pak ho hnal se sukovou holí přes celé domažlické náměstí. Mirek s vážnou tváří tehdy řekl, že před otcem již nikdy sprosté slovo nepoužil. Takový respekt k rodičům je dnes až neuvěřitelný. Mimochodem, to náměstí je pěkně dlouhé a já si na tu historku vždy vzpomenu, když tam procházím.“ (Lenka Lisá – Lenora)
Poslední dny svého života strávil v pečovatelském domě v Roztokách, kde zemřel přesně rok a den po své manželce. Jako čestný člen Svojsíkova oddílu a držitel mnoha významných skautských ocenění byl a navždy zůstane významným členem našeho skautského střediska. 
„Je těžké Perďův život shrnout do jedné věty, ale pokud bych to měl udělat, řekl bych, že to byl čestný a rovný člověk.“ (Stopař)
Ze vzpomínek Mirkovy rodiny a klecanských skautů, jež měli tu čest s ním sdílet část životní cesty, složila Michaela Brázdová.