Víkend v džungli

Poslední zimní víkend strávila část 3. oddílu na vlčácké celorepublikové skautské akci Víkend v džungli vlčácké univerzity.

V pátek 18.3. odjelo 7 vlčat (Dudu, Jorik, Batman, Jiřík, Jednička, Dvojka a Jenda) spolu s Pandou a Houbičkou do Boskovic, kde se pořádala akce pouze pro vlčata a to Víkend v džungli.

V pátek proběhlo oficiální zahájení a seznámení s pedagogickým sborem a příběhem, který nás celý víkend provázel.

Pak už následovala uvítací párty plná tanečních her. Je až neuvěřitelné, jak dlouho a jak moc dokáží vlčata tančit a hopsat.

V sobotu jsme všichni prvně viděli obřad velkého vytí, který byl pro nás všechny velkou inspirací a zatančili si tanec hada Ká.
Sobotní siestu jsme strávili toulkami po Boskovicích. Navštívili jsme radniční věž, synagogu, muzeum traktorů a vůbec jsme se hezky prošli.

Sobotní odpoledne bylo zasvěcen hrám. Kluci byly téměř celou dobu venku a celou dobu v pohybu a rozhodně to zvládali lépe než Panda.
Večerní hra pak byla hodně o odvaze a chytrosti, kluci se museli bránit bandarům (neposedným opicím) a pak vyluštit kombinovanou šifru, nad kterou se i Houbička musel zamyslet. Vše jsme nakonec zvládli.

Neděle se nesla v duchu odpočinku. Kdo chtěl, mohl ráno na mši do nádherného kostela sv. Jakuba. Pak jsme šli do kina a dopolední program zakončili návštěvou městských lázní, které jsme měli celé pro sebe.

Na slavnostním zakončení si kluci převzali vysvědčení z Vlčácké univerzity a super nášivky na kroj.

Po obědě proběhlo hektické balení a úprk na vlak. Všem se to moc líbilo a moc se těšíme na další podobnou akci.

Panda

Vernisáž

I.oddíl se věnoval skoro celý listopad na přípravu vernisáže k výstavě fotek, které souvisely s předešlým programem o klecanském okolí – „Co se nám líbí a nelíbí v Klecanech?“ V říjnu jsme se zabývaly životním prostředím a přírodou a v rámci toho jsme jeden program věnovaly právě focení v Klecanech.
Příprava vernisáže pak, ale nebyla vůbec jednoduchá. Nejprve vymyslely hrubou kostru starší světlušky, které si následně rozdělily úkoly, co která rozpracuje. Šlo o zajištění jídla, výzdoby, programu, úvodního slova, hudbu a tak dále. V listopadu jsme uspořádaly přespání, které bylo věnované hlavně přípravě vernisáže, ale i tomu, co to taková vernisáž je, jak se na ní chová a proč se dělá. Tady už byl v organizaci zahrnut celý oddíl. Holky na přespání vyráběly ozdoby, k večeři jsme si vyzkoušely jak udělat nejlepší jednohubky, vyráběly jsme pozvánky pro rodiče a také jsme samozřejmě hodně uklízely, aby náš srub byl připravený na takovou velkou událost.
Pak nadešel den D – 4. prosince od 19h začala naše vernisáž. Vše bylo ozdobené, chlebíčky připravené a tak jsme mohly začít. Nejprve si připravila proslov Terka Nováková, která skvěle vernisáž uvedla a pak nastoupily holky – Shauny, Natka S. a Niki, které měly připravených pár vtipů pro pobavení na začátek. Pak se všichni odebrali k prohlížení fotek, občerstvovat se pitím a jídlem.
Musím říct, že se zaprvé sešlo mnoho rodičů, kteří doufám byli nadšení z fotek i z krásné atmosféry, ale hlavně patří velký obdiv holkám, které si to všechno naplánovaly a zrealizovaly. Bylo to nadprůměrně povedená akce měsíce prosince!
Samozřejmě jsme nezapomněly ani fotit.

Tábor BSA – Viki

 Jednou se podívat do Ameriky byl vždycky můj sen. Když jsem se pak z několika nezávislých zdrojů dozvěděl, že se přes Junáka dá na celé prázdniny vycestovat na tábor Amerických skautů, příliš jsem neváhal.
 
Na začátku ledna jsem si oběhal vše potřebné pro podání přihlášky a absolvoval telefonní pohovor nezbytný pro podání přihlášky. Když vše dobře dopadlo a přihláška byla odeslaná do USA, zbylo pouze čekat na verdikt z Ameriky. Ten přišel oproti slibům dost pozdě – až někdy kolem začátku června – ve chvíli kdy mě opustila poslední naděje.
Po úvodní zprávy od amerického koordinátora nastalo celkem nestíhání. Ještě týž večer jsem si domluvil schůzku na ambasádě spojených států. V průběhu dalšího týdne jsem pak úspěšně prošel kolečkem pro přidělení víza, a byť se zpožděním způsobeným výpadkem systému pro přidělování víz jsem vízum dostal a odletěl do USA.
Tábor, kam jsem byl přidělen se jmenuje Waubeeca a je součástí skautské rezervace Read, která se nachází v severní části státu New York. 
 
Jak to na takovém táboře vypadá? Táboroví zaměstnanci (vedoucí/instruktoři) jsou rozděleni do několika programových oblastí (Scoutcraft – tam jsem byl já, Handicraft, Waterfront, Econ, Shooting range …). V každé z těchto oblastí si pak táborníci (členové oddílů kteří do tábora přijíždějí) plní odborky. Plnění odborek probíhalo v blocích. Každý den byl stejný rozvrh. Po hodinách se střídaly bloky – táborníci docházeli do určených programových oblastí a tam si plnili odborky pod dohledem instruktorů.
 
Táborníci se zpravidla střídali po týdnech. Náš tábor obsahoval několik sub-táborů. V každém subtáboře byl ubytován jeden oddíl a každý oddíl se dělil na družinky. Celý táborový program byl tvořen plněním odborek. Mimo to si táborníci museli sami vařit (spíš asi ohřívat) jídlo, které jim bylo přiděleno z centrálního skladu. Po družinách měli v subkempech kamna, kde si jídlo dodělávali. 
My – instruktoři tábora jsme byli vždy přiděleni do určitého subkempu na oběd a večeři. Táborníci s tím počítali a očekávali nás. U společných jídel jsme si s táborníky povídali a to přispívalo k sblížení.
S táborníky samozřejmě přijížděli na tábor i jejich vedoucí. Co je ale oproti českým táborům neobvyklé – často tam bylo plno rodičů. Ti se pak starali o chod jednotlivých subkempů. Během dne, kdy jsme se o táborníky starali my instruktoři, se dospělí buď přišli podívat na naší výuku nebo se zabavili podle svého uvážení.
Tábor měl pevný řád a každý týden se opakoval. Kromě posledního týdne to byla taková smyčka. Poslední týden do našeho kempu dorazili „CubSkauti“ – naše vlčata. CubWeek připomínal naše tábory mnohem víc než klasický tábor. Celý týden se tam hraje velká – celotáborová hra…
Já jsem tedy pracoval v programové oblasti Scoutcraft. Pod Scoutcraftem si můžeš představit to, co na schůzkách českých skautů zpravidla dělají naši skauti – kluci. Učili jsme od táboření, přes orientaci a geocaching, vázaných staveb, řezání pilou a ohánění se sekerou až po vaření. Obvykle se instruktoři jednotlivých odborek střídali co týden, pro mne to ale byla příprava každé odborky dost obtížná a tak jsem se domluvil že Orienteering, Geocaching a Wildness Survival, které jsem měl na starosti já, budu učit od začátku do konce – tedy pět týdnů.
 
Ve chvílích volna jsem si mohl vyzkoušet různé zajímavé aktivity jako střelbu z pušky, brokovnice nebo luku, plachtění na plachetnici, jízdu na kánoi nebo ve veslici, rozdělávání ohně několika alternativními způsoby, nebo třeba skok do vody ze salta z pěti metrů či zahučení do několikametrového válce ve vodě.
 
Američani mají do detailů zpracovanou brožuru pro každou odborku. To je určitě něco, co se mi tam dost líbilo. I přesto, že jsem se nikdy jejich táborů neúčastnil, po zběžném nahlédnutí a postupném přečtení brožurek k mým odborkám jsem je byl schopen vcelku dobře učit mladé „amíky“ jak přežít v přírodě, orientovat mapu nebo třeba jak funguje GPS. V rezervaci kde jsem byl, také mají tradiční rituály a zvyklosti. Při konkrétních příležitostech se zpívají rituální písně, tančí se tance, pálí se použité americké vlajky nebo se jen dělají vtipné narážky nebo jiné legrácky. Kolektiv vedoucích na táboře byl vcelku mladý – já ve svých 23 letech jsem byl jeden z nejstarších. I tak jsem si ale s ostatními instruktory, kteří mě hezky přijali mezi sebe, užil spoustu zábavy.
 
Po skončení tábora jsem pak společně se skupinkou, která bydlela nejblíž k New York City odjel  do City a strávil tam další úžasný týden. Navštívil jsem nejzajímavější místa NYC (Central Park, Empire State Building, Rockefeller Plaza, Times Square, 9/11 Memorial, Freedom Tower, Brooklyn Bridge, Stock Exchange, Chinatown nebo Little Italy).
Zkušenosti, získané díky účasti na táboře, rozhodně plánuji využít při vedení oddílu. Mimo to opakování je matka moudrosti, a tak například první pomoc, kterou jsem vyučoval jako součást každé odborky se rozhodně také hodí. Účast na táboře v Americe můžu rozhodně doporučit všem. Ta zkušenost a léto plné zábavy za to rozhodně stojí.
 
Viki

Tábor 2015

 

Fotogalerie:

Domečky vlčat: https://drive.google.com/folderview?id=0By3G5UK6463QfmZLeHZ6VHhyZWlTbTFaQkI0ZkJlZTVDVXdtdjA1U1lqdnBobzlqNzQ0UVk&usp=sharing

Dvoudenní výprava vlčat: https://drive.google.com/folderview?id=0By3G5UK6463QfktQZE9XbkJ0OTg5cVBFaTYtNXk2V1RCN2NGMmpldDhhQnhTOUdXU3pKbU0&usp=sharing

Dvoudenní výprava světlušek: https://drive.google.com/folderview?id=0BzCeGTFPd3AUfmdHeTZLdWlVenpQRGg3M2ZvN2ZhcTFlcE1WYmN6ZC1xVHBhd2dPMzdmcG8&usp=sharing

Roverská lesní škola: https://drive.google.com/folderview?id=0By3G5UK6463QflBacHBMTFhEZmNERl9GU0U1YVFVXy1IcUh0OGhKZS02WHR0eVpzZGUzTlk&usp=sharing

Fotografie od Anči: https://drive.google.com/folderview?id=0BzCeGTFPd3AUflR6QlhXRkt0M25hNUhDNGN5bVpaY2VURnNUeDJ4TXRpUkZRX0c1X0ZNUzA&usp=sharing

Ostatní: https://drive.google.com/folderview?id=0By3G5UK6463QfkJMZlZSVGl2d2p3Y216d1FyeGJoZFdvUnhEYVpUS1NKalJqZ0ttVFZEWEU&usp=sharing 

Rok co rok tábor představuje pomyslný vrchol oddílového programu a nejvýznamnější akci střediska. Tábor se stejně jako několik předešlých odehrával v Heřmanicich v Podještědí v okrese Liberec. Program byl rozdělen na etapovou hru a oddílový program. Etapová hra je hlavní celotáborový program určující téma tábora. Letošním tématem tábora byla evoluce. Na toto netradiční a zajímavé téma přišla Anče, která spolu se svým přípravným týmem celou „etapovku“ naplánovala a zrealizovala. Děti byly rozděleny do týmů, pojmenovaných po různých mikroskopických živočiších. Většina z Vás je jistě zná, takže místo zbytečného popisu a představování je uveden pouze jejich seznam – Bezlebeční, Vířníci, Želvušky, Mnohonožky, Ostnokožci, Žabernatky a Hlístice.

Cílem všech skupin bylo urazit strastiplnou cestu evoluce od miniaturních buňek po homo sapiens. Ale nepředbíhejme! Nejprve se skupiny musely seznámit se složitým světem jednoduchých buněk – z čeho se skládají, jak fungují a přežívají. Poté evoluce poprvé předvedla svá kouzla a z buněk se vyvinuly první složitější organismy, obývající pravěké oceány. Jenomže oceán není dětské pískoviště! Vše se tu řídí heslem „Sežer nebo budeš sežrán“. Dalším úkolem pro skupiny bylo vybavit svou rybičku pro život v oceánu. Rybičky si mohly vybrat z velkého množství maskovacích a obraných nástrojů – inkoust, jedový osten či nafukování. Samozřejmě vyhrála rybička, která dokázala své nástroje nejlépe využít. Přichází asi nejznámější období pravěku, kterým jsou druhohory s obrovskými dinosaury. Všichni si jistě vybaví velkého brachiosaura, opevněnou pevnost stegosaura či masožravého tyranosaura. I tito pravěcí hrůzostrašní titáni však byli starostliví rodiče a ztráta jejich vajec pro ně byla ohromnou tragédií. V tom spočívala další etapa – donést co nejvíce vlastních vajec do hnízda a zároveň získat co nejvíce vajec cizích. Evoluce to měla vše pěkně rozjeté, když tu jí veškeré plány překazil ten hloupý kus kamene, co spadl z oblohy. Země byla zamořena, nastala noc a velcí dinosauři vyhynuli. Přežít se však podařilo savcům, kteří se úspěšně adaptovali na nové životní podmínky. Z nich se nakonec vyklubali první opičí předci člověka, kteří se živili především sběrem plodů, které hledali v korunách vysokých stromů. Skupinkám nastaly krušné časy, když se dostavila doba ledová a musely se naučit lovit, utíkat před predátory, hledat vodu apod. V poslední etapě čelily skupiny již jako příslušníci homo sapiens nelehkému úkolu – osídlit tolik území, kolik jen bude možné. Po sečtení všech bodů se na úplném konci ukázalo, že zvítězily Ostnokožci pod vedením Matly. Do vítězného týmu dále patřili Adam, Nikyler, Bobr, Franta, Dudu, Pidikuře

Jak již bylo řečeno, druhou část táborového programu představovaly oddílové programy. Program 3. oddílu vlčat měl svůj vlastní symbolický rámec, který se odvíjel od celoroční oddílové činnosti. Tématem byl Mauglí a jeho příběhy. Vlčata dostala mezi sebe maskota Mauglího, aby se o něj starala a brala ho všude s sebou. Tak byl Mauglí přijat vlčí smečkou, nicméně nikoho ve smečce neznal a proto bylo potřeba, aby se všichni nejprve seznámili (kdo nezná svou smečku, jako by v ní nebyl!). Pro život v džungli však nestačí znát pouze svou smečku. Je třeba znát džungli samotnou. A tak se vlčata vydala do džungle, poznávala její obyvatele, naučila se v ní chovat a chránit ji. Stejně jako ostatní, také 3. oddíl se vydal na dvoudenní výpravu. Prvním cílem bylo Jablonné, kde jsme si dali oběd. Pokračovali jsme kolem Lemberku do Kněžic a Petrovic až jsme dorazili ke kopci Sokol. Tady jsme se utábořili. Druhý den jsme navštívili vrchol Sokola a také jeho naučnou stezku. Naobědvali jsme se u hájovny na Šestce a vyrazili zpátky do tábora. Celý oddílový program vyvrcholil výpravou za Šerchánem, kterého našli na vysoké skále. Smečka ho společnými silami porazila a na památku si vzala s sebou jeho tesáky.

O činnosti 13. oddílu vypovídají záznamy z jejich táborové kroniky:

„Na nějakou dobu opouštíme civilizaci. Během následujících 14 dní budeme všichni odkázáni sami na sebe, budeme překračovat svoje meze a čelit svému strachu, ale také poznávat nové přátele, učit se novým zkušenostem a zažít krásné dva týdny v přírodě a klidu Lužických hor.“

VERČA, ŠEBY

„Máme do hangáru přijít ve slušivém oblečení. Všichni už věděli, že to bude hudební večer s Šebym. Jako první úkol jsme dostali vymyslet seznam pěti písniček k táborovému ohni. Potom nám Šeby rozdělil 6 hudebních stylů. Na naší družinu zbyl metal a country. Nevěděli jsme vůbec nic. Pak přišla ta část, na kterou se určitě všichni těšili. Šeby nás naučil základy blues. Mně se Šebyho program líbil a myslím si, že si odborku všichni zasloužilil.“

ROCKY

„Jeden z programů byl, že Kulihráškovi někdo ukradl věci. Přespával v bunkrech a tam byly různé důkazy. Bylo sedm bunkrů, které jsme měli najít. My jich našli jen šest, a když jsme se vrátili, Kulihrášek nás ještě poslal na ten poslední na Mravenčák. Nakonec jsme stejně nic nenašli.“

HOUBIČKA

„Každý večer po nástupu se scházíme u ohniště a všichni někomu poděkují za to co pro něj za ten den udělal nebo se může někomu omluvit a třeba i někoho pochválit. Když všichni domluví, demokraticky (i přes hlasy všech rozhodnou vedoucí) se rozhodne, kdo za ten den vyhrál. Nakonec zpíváme večerku.“

PYRI

„Co já si pamatuju, vždy jsme jídlo dostávali, ale teď jsme museli pracovat, abychom ho dostali. Když Kulihrášek tuto myšlenku vyslovil, viděl jsem okolo sebe udivené místy vyděšené obličeje. Myslím, že jsem vypadal podobně, ale sám jsem byl šťastný, že to vedoucí napadlo, konečně se bude pořádně pracovat.“

HEADSHOT

„Každý pořádný tábor by nebyl bez pořádný sexuální dovednosti a tak se Kapi s Vlaďkou rozhodli, že udělají program na toto téma. Všichni si sedli a na papírek napsali své otázky na téma sexuální výchova. Pak jsme si na dané otázky odpovídali.“

ZTRÁŤA

„Běželi jsme připravený okruh, zatímco na nás roveři házeli barevný prášek. Takové táborové BARVÁM NEUTEČEŠ. Bylo to ohromně super hustý.“

KRÁL ARTUŠ

„Jeden z oddílových programů, co se mi na tomto táboře líbil, vymýšlel Kulihrášek. V lese nám natáhl několik lan jako lanové lávky. Naše trojice vše zvládla bez problémů a bleskurychle. Nikomu se nic nestalo, což je na třináctku docela pokrok.“

MATLA

Členové roverského kmene jako každý rok byli nejen hlavní pracovní silou, ale ochotně se podíleli na realizaci etapové hry a pomáhali na oddílových programech. Mnoho času na vlastní program neměli, přesto se občas vyskytla nějaká chvilka, kdy si mohli odpočinout či se postavit nějaké výzvě. Jednou z nejdůležitějších událostí na táboře je noční cesta k roverskému ohni, po jejímž zdárném absolvování je uchazeč přijat do roverského kmene. Také letos se roverská cesta uskutečnila a to hned pro šest poutníků – Smíška, Savče, Nitku, Matlu, Elvise a Adama. Zbytek kmene pro ně připravil oheň na vrcholu kopce Sokol. Všichni svou strastiplnou cestu zvládli na výbornou a všichni měli radost z nových přírůstků.

Letošní tábor byl výjimečný jednou věcí a to sice lesní školou, která probíhala v Heřmanicích třetí týden od začátku tábora a která byla určena pouze pro starší skauty a rovery. Hlavním organizátorem třetího týdne byl bratr Kid, který si pro účastníky lesní školy připravil nabitý a zajímavý program. Roveři byli seznámeni s lezením po skalách a vším, co k němu patří. Taky si tyto nově nabyté znalosti hned vyzkoušeli v praxi v duchu oblíbeného rčení, že pokud se někdo má naučit plavat, je nejlepší ho rovnou hodit do vody. Ani tady tomu nebylo jinak. Kromě nové zkušenosti si každý ověřil svou fyzickou a psychickou odolnost, když se náhle objevil na skutečné skále. Lesní školáci se také věnovali táborovému vaření, které zahrnovalo Setonův hrnec, vaření na žhavých uhlících, přírodní pec a řadu dalších triků, jak si v přírodě připravit chutný pokrm. Taky Janina s Kulihráškem si připravili několik programů. Janina s rovery a skauty probírala, jak je vlastně Junák organizován a kdo jsou jeho hlavní představitelé. Kulihrášek využil své znalosti Krav Magy a ukázal zájemcům několik praktických chvatů, jak se ubránit dotěrnému útočníkovi. Občas měli roveři zajištěný program i v noci, neboť absolvovali noční vylodění v Normandii a především se připravila druhá roverská cesta k ohni pro Pandu a Bobra, kteří dorazili na lesní školu po skončení tábora. Také oni svou roverskou cestu zvládli a kmen je přijal mezi sebe. Stejně jako tábor, také lesní škola byla zakončena v pátek slavnostním ohněm. Druhý den stačilo již jen sbalit zbytek tábora a vyrazit domů.

Pokud mám tábor celkově zhodnotit, myslím, že se letos vážně povedl. Etapová hra i oddílové programy byly nabité a zábavné, počasí nám až na výjimky také přálo a především nebyly žádné úrazy ani nemoci. Tým vedoucích fungoval velmi dobře a i přes únavu a všechen ten stres si vedli znamenitě. Stejně tak se činili kuchaři, kteří obětovali svůj čas a ochotně nám přijeli na tábor vařit. A především děkuji dětem, neboť jejich nadšené a spokojené tváře na konci tábora jsou pro nás vždy odměnou a ujišťují nás, že to co děláme, děláme dobře a že to celé má smysl.

Pavel Hurt – Mamut

Výlet do Libochovic

Ráno vypadalo slibně. Ne že by sluníčko vylezlo z pod mraků, ale nespadla ani kapka. Pro jistotu jsem si sbalila deštník  i přes to, že jsem věděla, že mi bude houby platný při velkém slejváku. Ale viděla jsem to optimisticky.
O půl deváté už jsem čekala na Masarykově nádraží na první přicházející světlušky. První přišla Anetka, která vypadala víc otráveně než normálně. Asi po deseti minutách přišel zbytek výpravy a mě úplně překvapila Anetčina reakce. Její kyselý obličej byl ten tam a už zase byla ve své kůži – energická a upovídaná. Je prima, jak na děti dokáže pouhá přítomnost ostatních přívětivě působit. 
Cesta na zámek v Libochovicích trvala dlouho, ale byla krásná. Projíždět Českým středohořím je prostě zážitek! Ovšem, aby toho štěstí nebylo moc najednou, začalo pekelně pršet. A lilo a lilo. Což nám nevadilo, protože jsme byly schované uvnitř vlaku, jenže po chvíli jsme dojely do naší cílové stanice a pršet nepřestávalo.
Všechny světlušky si s protesty nasadily pláštěnky a já vytáhla deštník. Když jsme došly  k zámku zjistila jsem, že deštník je na skautských akcích úplně k ničemu. Anička šla koupit vstupenky, zatímco jsem čekala s holkami na nádvoří. Akorát jsme přišly na prohlídku a ještě k tomu jsme ji měly zadarmo (paní u kasy má nejspíš skauty v oblibě). 
Po dešti bylo celkem chladno a nám už kručelo v bříškách. Tak jsme chtěly zabít dvě mouchy jednou ranou, jít se naobědvat a ohřát do restaurace. Ale najít restauraci, kde by měli otevřeno byla větší bojovka, než jsme si myslely. Když jsme našly jedinou otevřenou restauraci v Libochovicích a okolí, každá světluška už měla přesnou mapu města v hlavě.
Vydatný oběd uspokojil naše žaludky a my jsme se mohly vydat zpátky do zámeckých zahrad.
Tam už na nás čekal, namyšlený páv s lehkou chůzí. Samozřejmě první, co holky napadlo, bylo začít páva nahánět (což nemělo smysl, protože jsme byly právě po obědě). 
Další velmi záživnou atrakcí se stala výstava kaktusů. Záživnou proto, že byla možnost si nějaký kaktus koupit. Takže jsme strávily asi hodinu a půl vybíráním těch nejhezčích kaktusů, které žádná světluška nesměla doma postrádat (předpokládám, že měly maminky z kaktusů velikou radost). Do té doby jsem nikdy nepotkala shopaholika, ale to se mělo rázem změnit! Jedna naše nejmenovaná členka si odvezla 10 kaktusů, čímž udělala radost sobě a také místním pěstitelům. Tímto momentem začala naše první hra – nikdo nesměl říct chci, koupit,  kaktus. Kdo se prořekl, nesl o jeden kaktus navíc. 
Zahrály jsme si ještě pár her v zahradách a pak jsme cupitaly zpátky na vlak. Jak už to u nás v oddíle bývá, cestou domů jsme nejvíc unavené byly my dvě s Aničkou. Ale holky měly síly dost i na zbourání vlaku (k čemuž moc nezbývalo). Pomalu se mi klížily oči, když najednou Terezka zakřičela: “Antonín Benjamín Svojsík!“ Paní naproti mně se rychle podívala směrem, odkud vyšel Terezčin pronikavý hlásek. Čekala jsem, že mě okamžitě napomene, ať si ty svoje chovance trochu zklidním. K mému překvapení se její původně zamračená grimasa změnila na jemný úsměv. V tu chvíli jsem na ní viděla, že vzpomíná na to, jak ona byla malá světluška a jezdila s oddílem na výlety. Byla jsem ráda, že paní je spokojená a mě nechala být.
Na nádraží si všechny holčičky vyzvedli rodiče a my jsme se s dobrým pocitem, že se akce vydařila, vydaly také směrem Klecany.
Hynečková

Středisková výprava květen 2015

Z deníku Janiny: Středisková výprava

Čtvrtek jsem strávila balením. Ono to balení dnes zabere nějak víc času, když musím balit nejen sebe, ale i manžela a dvě děti. Ve 2 hodiny jsem ale byla hotová, naložila vše, co jsem usoudila, že bude na výpravě potřeba a vyjely jsme s mými holkami pro Anče do Máslovic. Ona bude 14 dní po výpravě maturovat a jede s námi, chápete to? Takového akčního a aktivního člověka jsem snad ještě nepotkala. Ale ještě, že jela. Aspoň tam měly malé světlušky, když plakaly a potřebovaly pomoct, svou vedoucí.

Naložit tedy Anče, ještě se stavit ve srubu pro střediskové věci, které na výpravu potřebujeme, a můžeme vyrazit. Do Litoměřic to naštěstí po dálnici není daleko a tak tam za 45 minut přijíždíme. Musíme najít skautskou základnu, která má být od Litoměřic asi 4 kilometry. Kdysi jsem tam byla s jedním skautským kurzem, ale to už je dávno. Naštěstí zjišťuji, že Anička nejen že zná Litoměřice, kde bydlí jejich příbuzní, ale dokonce na základně taky nedávno byla s jiným kurzem.
Po chvilce nejistoty a pátrání přijíždíme do osady Mentaurov ke stejnojmenné skautské základně.  Rychle přebírám základnu od správce, vybaluji auto a odjíždím na nádraží pro moji kamarádku Janinu N., která nám už tradičně na střediskových výpravách pomáhá vařit. Jdeme rychle nakoupit. No rychle. Ono se pro 33 lidí nedá moc rychle nakoupit. 12 chlebů, 33 jablek, 33 banánů apod., to není jen tak ale snažíme se.  Po hodinovém nákupu a následovného nacpání auta nákupem k prasknutí se vydáváme k základně.
 
Kolem půl osmé mi již volá Panda, kde jsem, že už jsou na nádraží a čekají na mě, až přijedu s autem a naložím prťatům krosny, aby se s nimi nemusela tahat sama. Nakonec je beru asi polovině výpravy. Stále mě překvapuje, kolik věcí je schopné naše malé auto pobrat.
Ještě podnikáme druhý nákup v jiném supermarketu, a když se vracíme zpět, stále vyhlížíme, kde naši účastníci výpravy jsou a potkáváme je asi kilometr před základnou. Jsou rychlí, pěkně šlapou.
Po příchodu dětem rychle vysvětluji, jak to bude večer probíhat, seznamuji je se základnou a pak už se jdou všichni ubytovat a najíst. Přeci jen je už 9 hodin večer. V 10 je večerka.
Ráno se z chodby ozývá křičení vlčat asi už od 7 hodin, budíček oficiální je v 8. Adam si statečně bere rozcvičku. Pak snídaně a hurá na program. Celou výpravou nás provází příběh Charlese Darwina, známého přírodovědce, a proto děti dopoledne sbírají a přiřazují obrázky rostlin a jejich jmen a popisů se Savčetem a Smíškem, odpoledne se připravují na dalekou plavbu, kterou Darwin podniknul za svého života a díky práci a objevům na ní, se z něj stal slavný vědec. Získávají tedy zásoby na loď a poté je s ostatními skupinami mění. Následuje program Adama a Smíška, který zaměřili na poznání oddílu skautů a skautek. A tak se ke stávajícím skautům přidali i vlčata a světlušky, které budou ke skautům za chvíli přestupovat. Pro úplná píďata měl program Hyneček a Kuba, stejně tak jako po večeři, kdy s Hynečkem děti pojídaly piškoty na čas, zahlédla jsem nějakou hru s toaletním papírem apod.
V sobotu jsme děti hned po snídani poslali se „plavit s Darwinem“ a Vikim, takže se praly s azimutem a na určené trase sbíraly různé cizokrajné rostliny a lebky pralidí. Odpoledne odpočívaly po plavbě, kdy měly připravených pět odpočinkových stanovišť typu: masáže, vyprávění příběhů, svačinka a následná příprava svačiny pro další skupinu apod.
Po dostatečném relaxu po plavbě se snažily pro Darwina sehnat co nejvíce embryíí, aby mohl dokázat svou evoluční teorii.
 

Měla jsem celé odpoledne na starost a tak jsem úplně zapomněla na okolní svět. A když mi kolem 18 hodiny přinesli dítě, že už by asi chtělo pít, vzpomněla jsem si, kde jsem a co mám za další povinnosti. Takže, ne že bych měla po skončení programu volno a mohla jít na večeři, ale šla jsem krmit a uspávat. Proto jsem možná z výpravy přijela v neděli tak unavená.  Účastnit se programu a ještě se starat o dvě malé děti – v mezičasech. Ale mě to baví. Mohla bych zůstat spát s holkami, ale stejně jsem se sebrala a šla k ohni za lidmi, které mám ráda.

V neděli ráno, když jsem v 8 hodin šla budit, spali všichni! Do jednoho. Nejsem asi sama, koho program unavil. Vlak jel dětem v 11:40, a tak jsme hned po snídani začali balit a uklízet a uklízet a balit. Kolem půl 11 jsme dali hromadnou fotku před základnou, loučící kolečko a děti odešly. Tentokrát si každý nesl své všechny věci sám, cesta byla celou dobu z kopce.
My jsme tam s Janinou a Ančetem douklidily, zabralo nám to ještě tak hodinu a půl. Janinu jsem „vrátila“ na nádraží odkud jsem ji ve čtvrtek vyzvedla a s Ančetem jsme vyrazily směr domů.
Bylo to fajn. Děti si doufám výpravu užily – podle zpětné vazby se některé programy povedly více, jiné méně. Jídlo spíše nechutnalo, mimochodem, to jsme tam řešili skoro celou dobu, jak každé dítě něco nejí, byly tam i takové, které nejedly skoro nic.
Příště si toho nesmím brát tolik. Protože potom z mých úst, když jsem měla program, zaznívalo na dceru: „běž za tátou, teď na Tebe nemám čas“ a on jí říkal to samé, když společně s Janinou vařili pro 33 lidí. Ale zase bych tímto vyřčením pohanila veškerou práci roverů a rangers, kterou na výpravě udělali. Nejen, že si každý vzal, připravil a zrealizoval nějaký program z harmonogramu, ale ještě aktivně a vypadalo, že i rádi a s nadšením vyplňovali volné chvíle míčovými a jinými hrami.
Díky, díky vám Anče, Hynečku, Janino N., Kubo, Savče, Smíšku, Viki a Pando, že jste mě v tom nenechali samotnou a pomohli jste mi s další střediskovou výpravou.
Janina

Svatý Jiří 2015

Svatý Jiří je patronem všech skautů a skautek. Letos jsme si při přípravách jeho oslav stanovili cíl seznámit naše svěřence nejen s pověstí o svatém Jiří ale i o dalších hrdinech.
Slavnostní odpoledne 24. dubna probíhalo tak, že se účastníci rozdělili do skupinek (5 – 8 členů) a skupinky postupně vyrazily na trať klecanským hájem. Na trase byla připravena stanoviště, na kterých se skupinky měly seznámit s hrdiny a jejich činy.
Celkem bylo připraveno osm stanovišť podle osmi hrdinů. Mezi hrdiny byli:
  • Svatý Jiří
  • Jaroslav Foglar – Jestřáb
  • Odboj slezských skautů
  • Jiří Navrátil
  • Antonín Benjamín Svojsík
  • Olave Baden Powell
  • Svatá Anežka Česká
  • A Obnovující členové našeho střediska
 
Na stanovišti „Obnova Junáka v Klecanech“ měli účastníci popřemýšlet o prospěšnosti skauta pro sebe i pro společnost.
Na stanovišti u Svaté Anežky České se účastníci měli přiblížit řeholnici – Svaté Anežce tím, že na tři dny přijmou výzvu a sami si odepřou nějaké „vymoženosti“ moderní doby. Jaké nápady účastníci měli? Tři dny bez: Počítače, mobilního telefonu, televize, tabletu, myčky, pračky, výtahu a jezdících schodů, veškeré elektroniky, auta, čokolády a bonbónů.
Někteří to vzali více obecně a zavázali se tři dny: Nenaštvat nikoho a splnit všechny dané sliby, plnit dobré skutky, jíst skromně – bez sladkostí, pochoutek, sladkých limonád, mluvit pravdu nebo nebýt zlými na kamarády.
  
U odboje slezských skautů se účastníci pokoušeli nenápadně předávat kontraband, Olave Baden Powell zase dávala do pořádku rozbombardovanou Prahu. S Jiřím Navrátilem pak vysílali a přijímali zprávu v Morseově abecedě, spolu s Antonínem Benjamínem Svojsíkem pak utvářeli plán skautského tábora. U Jestřába – Jaroslava Foglara pak bylo za úkol protáhnout se bez doteku skrz překážkovou trasu.
Po příchodu poslední skupinky z háje zpět na srub jsme zapálili slavnostní oheň, několik skautů z 13. oddílu si složilo skautský slib. Poté se ukončila oficiální část a volně se přešlo k povídání a hraní na kytary.
Věříme, že si všichni účastníci z řad dětí i rodičů odpoledne a podvečer užili. Děkuji spoluorganizátorkám akce – Vlaďce Jandovské a Kačce Savkové a ostatním vedoucím, kteří pomohli s realizací na místě.
Viktor Harnach – Viki 
U příležitosti oslav jsme o zmiňovaných hrdinech vytvořili krátkou brožurku. Ke stažení je zdehttp://klecany.skauting.cz/wp-content/uploads/2015/05/Sv-Jiri-kniha-final.pdf