Tábor 2014 – program 13. oddílu

Život je změna a změna je život. Toto rčení je pravdivé samozřejmě i ve Skautingu. A ani já jsem se nestal výjimkou. Tento rok jsem se totiž měl stát rádcem (Mauglím) třináctého oddílu, což mi udělilo vyšší zodpovědnost za program a také za celý oddíl. A změna proběhla i ve třináctce. Při přestupu mladších členů z vlčat a světlušek náš počet vzrostl z deseti na nějakých dvacet pět. A z toho důvodu to chtělo i změnu v oddílovém programu na táboře.

S vedoucími třináctky jsme se jednohlasně shodli, že našemu oddílu uděláme promyšlený a zaměřený táborový program. A vzhledem k tomu, že jednodenní vojenský výcvik z minulého roku měl kladné ohlasy, rozhodnuto bylo tedy, že na táboře si naši skauti projdou tvrdým a nelítostným „Army“ programem.

Hned první den po dostavení tábora, tudíž v pondělí, se nic netušící třináctka sešla před hospodářským stanem. Čekal tam na nás důstojník Kapi. Pronesl zde krátkou uvítací instruktáž, na které se děcka dozvěděla, o co jde.

Jedna údajná výtržnická skupina zabraňovala skautingu v jeho normálním a stále udržovaném chodu, takže nám bylo jasné, že jejich aktivity musely být zastaveny. A o koho vlastně jde? Tato skupina sabotérů si říkala „Rozvraceči Skautingu“, neboli zkráceně „RS“.

Ještě tento den se oddíl seznámil s naším nejvyšším velitelem, armádním generálem Cool-I-Hrachem. Od něj jsme obdrželi notýsky se seznamem hodností, kde každý začínal na hodnosti vojína.

Načež následoval lehký drill. Zatím nevycvičená a nesehraná třináctka se odebrala do lesíka, kde vynesla vhodné klády, které byly následně osekány a přeneseny k ohni. Na konci programu byl každý za jejich činy a výkony spravedlivě povýšen.

Náš výcvik pokračoval praktickou činností. Každý člověk, který přijel do tábora, si mohl pravděpodobně všimnout vázané houpačky, židle, nebo držáku na ešusy. Tyto úžasné a nepřekonatelné „vylepšováky“ se staly další častí tréninku. Předem rozdělené tři týmy nejdříve našli všechny útržky nákresu, který Rozvraceči roztrhali a schovali po táboře. Po úspěšném nálezu všech papírků se každé skupině rozdal jeden úkol, načež se začalo s prací.

Po třech hodinách stavění se v táboře ocitly nové stavby. Jak jsem již předtím napsal, šlo o houpačku, židli a držák na ešusy. Jenže ne tak úplně to dopadlo dle představ našich nadřízených. Houpačka neměla sedačku, držák na ešusy neměl plochu k odkládání a židle… no Ehm… Jaksi se rozpadla dříve, než se k ní přiblížil Kulihrášek, aby jí vyzkoušel. Zkrátka, nikdo nedokončil celou stavbu. Znamená to, že jsme byli nuceni dodělat je jindy.

Středeční program nebyl „Army“. Hráli jsme hry, které už jsme vymýšleli Smíšek a já, jakožto rádci Třináctky. Smíšek pořádala seznamovací hry například „pantomima“ nebo „živé pexeso“ a já jsem se poté ujmul „hry o vlajku“.

Spolu se čtvrtkem jsme dostali trochu více volna od armády a nastal sportovní den. Každý si prověřil své jednotlivé dovednosti v různých typech sportu. Kapi nás prověřil v běhu na padesát, sto metrů a jeden kilometr, dále v hodu průmyslovým kladivem nebo CTM, k čemuž Kulihrášek přidal zaškolení do horolezecké schopnosti slaňování. Každý byl dobrý v něčem jiném a někteří jedinci, kteří měli opravdu zájem, si vybojovali odborku sportovce kterou se dnes pyšní na svých krojích. Mezi ně patří zejména David (Hermiona), Ztracenej a Nitka.

V pátek nás čekal veliký souboj se silným nepřítelem. Nafasovali jsme mýdlo a dali jsme se do boje se spodním prádlem, které nám leželo ve stanech už týden. Po tomto těžkém souboji nás čekaly „Američtí Elitní Potatoes“ aneb „Brambory“. Pomocí silných zbraní – škrabek jsme vymetli s nepřítelem podlahu. Avšak boj se neobešel bez zranění v podobě Davidovy rozbité hlavy. Nic vážného to však naštěstí nebylo. K večeři si celý tábor upekl buřtíky a zde u ohně naši členové nafasovali nové přezdívky. Rockey (Petr Skala), Black (Kuba Černý), Tee-Pee (Matěj Bláha) a Matla (Bára Machová). Načež nás další dva dny čekala výprava…

Z výpravy se do tábora unavená a zmořená třináctka vrátila navečer v neděli, kde na nás čekali někteří nemocní, kteří se bohužel nemohli zúčastnit. (Andy, Headshot, David a Ztracenej)

V pondělí, den po výpravách, měl celý tábor odpočinkový program při kterém Elvis bravurně zvládl zdravovědu, za což si posléze vysloužil odborku „Pomoc Bližním“.

Cesty se spojily. V úterý se třináctka, vlčata a světlušky sešli na společném programu. Nejdříve odpoledne spolu se světluškami třináctka malovala těly na papír. Poté odpoledne s vlčaty hráli hru na pašeráky.

Středa byla naplněna celotáborovým programem, ale den na to ve čtvrtek se opět muselo na vojnu. Nacvičovala se poslední technika – sebeobrana. Výcviku se zde ujmul dobrý učitel Kapi a tak se skauti měli na co těšit.

A od nácviku sebeobrany už zde byl jen malý krůček k závěrečné zkoušce. Boj s RS.

Odehrálo se to všechno v pátek. Třináctka se s Rovery sešla v nedalekém lesíku, kde se vysvětlila pravidla hry a šišková válka mohla začít.

Urputný boj začal fiaskem ze strany třináctého oddílu. Roveři vyhráli na plné čáře, a proto bylo nutné zabojovat.

V druhém kole se síly vyrovnaly a skauti předvedli moc dobrý výkon.

Třetí kolo už bylo opět ve prospěch RS z čehož vyplývá, že třináctka nedokázala Rovery porazit. Takže i nadále budou sužovat náš klidný život ve středisku Havran.

A co myslíte vy? Budou mít skauti další příležitost pochytat ty „zpropadené“ RS? Kdo ví… 

Adam Šebek
Rádce 13. Oddílu

 

Andělská reakce

Je půlka listopadu. Venku tma, mlha, sychravo, dva stupně nad nulou. A skupina patnácti kluků a holek nadšeně pobíhá po městě, kde většina z nich v životě nebyla. Takový byl průběh listopadové akce třináctého oddílu, nazvané poeticky „Andělská reakce“.

Začněme ale od začátku. Sešli jsme se v pátek 15.11. u srubu, odkud jsme vyrazili na zastávku. Naši skupinu tvořila Nitka, Bára, Verča, Pyromanka, Adam, Ztracenej, David, Houbička, Šídlo, Headshot, Simba, Filip, Kuba a Matěj. Doprovod jsme s počátku tvořili já s Kulihrachem. Po hodince a půl kodrcání po MHD jsme dorazili až do Staré Boleslavi. Tam naši partu čekala zápská rangers Pája, která měla pro děti připravenou první hru, při které děti poznávaly krásy Staré Boleslavi i Brandýsa, zatímco se dozvídaly něco o životě a smrti svatého Václava. Toto putování vyvrcholilo večerním rituálem, při kterém celá parta pod vedením Ančete vyvolávala svatováclavského ducha. Ten se ale bohužel naší party lekl a utekl.

Sobotní probuzení bylo pro děti poněkud nepříjemné,  protože připravenou snídani jim jakési příšery roznesly po zahradě a mládež si tak musela jídlo nejdřív sesbírat. Ihned po snídani přišli na to, že kromě ducha svatého Václava do našeho světa vypustili i hordu jiných nemrtvých. Dopoledne tak strávili lovem zombií. Postupně se naučili před zombiemi utíkat, rozpoznat je mezi lidmi i je nakonec ulovit. Do oběda jim ještě zbyl čas připravit se na odpolední boj s upíry výrobou amuletů. Během dopoledne se  k nám také přidala Maruška.

Po vydatném obědě a vydatnějším odpočinku jsme opustili bezpečí srubové zahrady a vydali se do nedalekého parku. Tam se strhla lítá bitva mezi upíry vedenými Drákulou a lidmi pod vedením Van Helsinga. Lidé nakonec zvítězili a upíří hrozba byla zažehnána. Večer se naše skupina vydala na vlkodlačí ostrov, kde se jim podařilo vlkodlaky porazit a i přes menší odpor je dostat do srubu a tam je vyléčit. Pro jistotu pak všichni míchali léčivé lektvary, aby jim už nehrozilo žádné nebezpečí. Večer si pak mohli dovolit relaxovat u kytary, kde jsme poprvé vyzkoušeli nové oddílové zpěvníky.

V neděli parta zjistila, že ještě nemají vyhráno, protože těsně před zamčením brány do našeho světa proklouzl král Pekel, představovaný Pandou. Děti nejprve v magické aréně zkoušely své kouzelnické schopnosti, aby nakonec krále Pekel s jeho sluhy prostě ubily svými mocnými, ehm, ponožkami. Pak už se jen poklidilo a jelo se domů!

Děkuju celému realizačnímu týmu (Anče, Pája, Panda, Kulihrach) za přípravu celé akce a Ivánkovi za poskytnutí srubu. Dále patří dík Adamovi za pomoc při upíří bitvě a především trojici Savče, Nitka, Andy za vytvoření příběhu a inspiraci při tvorbě programu. A proč dostal hororový víkend název „andělská reakce“?  Inspirovali jsme se roverskou „pekelnou akcí“, na kterou jsou pravidelně zváni starší skauti a skautky a rozhodli jsme se vytvořit podobnou akci XIII. oddílu pro starší vlčata a světlušky. Pojmenování „Andělská reakce“ vzniklo nejdřív jako provizorní označení, ale nakonec jsme u něj už zůstali.

Napsal Kapi


Výprava do Tichého údolí

Letošní sezonu jsme zahájili výpravou do Tichého údolí. Díky pěknému lesu a skalám je to oblíbený cíl výprav různých oddílů našeho střediska, takže řada našich členů tam už dříve byla jako vlčata nebo světlušky. Od těch dob ale už uplynulo pár let, tak jsme se rozhodli dětem osvěžit vzpomínky.
 
Sešli jsme se v neděli 15. září u srubu v počtu celkem osmi dětí – Anička, Maruška, Kačka Smíšek, Kuba, Elvis, Ztracenej a Pepé. Osmým členem výpravy byla Karolína, která sice není členkou oddílu, ale účastnila se expedice jako čestný host. Doprovod tvořili Kapi s Kulihrachem. Prvním úkolem naší výpravy bylo stihnout ranní přívoz, ale děti přes les pelášily tak rychle, že jsme ještě stihli zahrát v Klecánkách házenou. Už od srubu měla třináctka jako hru odhazování papírků se svým jménem tak, aby si jich nikdo nevšiml. Většině se to během dne podařilo, jednou z vyjímek byl Kuba, který si neprozřetelně vyrobil „papírky“ o formátu A4.
 
Cesta přes Roztoky proběhla v klidu, přece jen jsme nechtěli budit ranní měšťáky. Ale jakmile jsme se ocitli v lese, vytasili jsme se s oblíbenou hrou 10-9, kterou jsme postupně snižovali a hledali nejnižší čas, za jaký se celý oddíl dokáže schovat. V dobrém terénu jim na to stačí jen pár vteřin. Celou dobu jsme také se znepokojením sledovali oblohu, která hrozila lijákem, nicméně zatím jsme šlapali v suchu, přičemž pár členů (tuším Maruška se Ztraceným) se věnovala dračáku vyprávěném Elvisem.
 
Hlavním cílem naší výpravy byl Holý vrch, kde jsme zastihli tlupu horolezců. Snad se nám podařilo je při společném obědě nerušit. Strava byla prostá, nicméně polévka ohřátá nad ohněm a maso z konzervy třináctce chutnala o to víc, že si ji mohli (a museli) připravit sami. Po obědě si většina dětí vyzkoušela slaňování pod bedlivým dohledem Kulihracha. Pár dívenek bychom na skálu nedostali ani heverem, ale bylo zbytečné je nutit. Jakmile doslaňoval poslední zájemce, spustil se očekávaný liják, kterému jsme se ale vesele smáli kryti převisem.
 
Zpáteční cestou jsme hráli „Tabu“. Tato hra, ve které se použití zakázaného slova trestá přesunutím jedné věci do batohu provinilce, bohužel vedla k tomu, že se z nebohých slečen Kačky a Marušky staly nosičky poloviny bagáže. Proto jsme radši hru předčasně ukončili a pro příště vymyslíme jiné postihy. Cesta z Klecánek ke srubu po celodenním šlapání už dala dětem docela zabrat – o to víc nás překvapily jejich heroické úprky do lesa při každém odpočítávání. Nahoře na Mexiku jsme nechali účastníky akci zhodnotit a pak se rozpustili domů. Dětem se akce hodně líbila, vedoucí ji se štěstím přežili, takže se těšíme na další!
 
Napsal Kapi
 
PS: z akce opět chybějí fotky. Budeme se snažit to na příštích akcích napravit. Skauti a skautky – hučte do vedoucích, ať na akce tahají foťáky!
 
 

Tábor 2013 – 13. oddíl – Dvoudenní výprava do Radvance

       5.6 2013 jsme se jako třináctý oddíl vypravili na dvoudenní výpravu. Ráno jsme si zabalili krosny. Museli jsme mít i nějaké místo na jídlo, protože nás Kulihrášek zavalil polívkami, chlebem, paštikou, fazolemi a lunchmeatem. Asi kolem deváté hodiny jsme vyrazili na cestu. Prošli jsme Heřmanicemi a dál po silnici, lesem i po polních cestách. Na oběd jsme zastavili u lesa kousek od cesty, rozdělali jsme oheň a všichni si dali teplé jídlo. Byli jsme tam asi hodinu a kousek. Potom jsme se vydali dál.  

      Okolo páté hodiny jsme si šli sednout ke studánce, protože jsme se měli setkat se skauty z Úval. Nedaleko studánky měli totiž svůj tábor. Ale s nimi jsme se měli setkat až v šest hodin a tak jsme počkali tu hodinu v lese u studánky, kde jsme si zahráli hry. Potom jsme byli pozváni do tábora. Jejich tábor byl úplně jiný než ten náš. Například vůbec neměli tee – pee, místo toho bydleli v podsadových stanech. Byli k nám milí a během pár hodin jsme se dobře poznali. Večeři jsme si udělali sami, i když jsme od nich dostali celý pekáč špaget. Skoro všichni si dali čínské polívky, kterých jsme měli hodně velkou zásobu. K večeru jsme všichni společně zpívali u ohně. Úvalští skauti měli moc hezké a zajímavé písničky. Dokonce měli i vlastní zpěvníky. To se nám tak zalíbilo, že si je chceme udělat taky. Přespali jsme ve velkém stanu ve spacácích a na celtách.

      Ráno jsme se rozloučili a vydali se zpět. Cesta mi přišla o dost delší a namáhavější než cesta tam, ale asi to byl jen můj pocit. V poledne jsme se zastavili u rybníka kousek od Mařenic. Tam jsme si dali oběd v podobě čínské polívky, chleba a paštiky nebo sýra. Taky jsme se vykoupali. Podle mě byla voda akorát, ale moje nadšení nesdíleli ostatní. Teda alespoň se tak tvářili, ale nakonec byli ve vodě snad všichni. Po dvouhodinovém odpočinku jsme vyrazili. Do tábora jsme dorazili celí unavení, ale velice nadšení z celé cesty. Myslím, že jsme si to tam všichni hodně užili a i nasbírali nějaké ty vědomosti. 

 
Napsala Káťa „Smíšek“ Mervartě
 
  

 

Putování antickým Řeckem

     Parta náctiletých výrostků z malé vesnice Sedmihorky se nestačila divit, když se na jindy opuštěné vlakové zastávce vyvalila tlupa deseti dětí. Jejich překvapení pokračovalo, jelikož nečekaní návštěvníci na zastávce nejprve dobrou hodinu zírali do kusu papíru popsaného zdánlivě nesrozumitelným textem, načež se začli navzájem svazovat provazem a zavazovat si oči. Jindy klidným údolím se začal rozléhat neskutečný rámus, jak tito podivíni začli třískat plechovými předměty o sebe… 

     Cesta XIII. oddílu do antického Řecka začla 27. září na vlakovém nádraží kdesi na Turnovsku. Zde naše skautky a skauty přivítal sám bůh času Chronos a poprosil je, aby mu pomohli usmířit rozhádané bohy. Podle zašifrované zprávy pak skauti sestrojili stroj času, díky kterému zamířili tisíce let do minulosti.

     Ovládat stroj času ovšem není žádný med, takže po prvním skoku časem zjistili, že místo do starověku se dostali pouze do 60. let dvacátého století. Zážitkem pro ně bylo ovšem setkání s Elvisem Presleym a když se po druhém skoku objevili uprostřed druhé světové války, začli tušit, že se cestování malinko protáhne. Při dalších skocích se pak setkali s Kryštofem Kolumbem, museli čelit nařčení z čarodějnictví před středověkou církví, ale po krátké kalibraci stroje času v antickém Římě se skutečně dostali tam kam chtěli – do Řecka. Tam je přivítal skromný příbytek, v němž vděční řečtí otroci (Panda s Janinou) připravili večeři a šlo se spát.

     Při snídani se celá parta trochu oťukala krátkou seznamovací hrou, během které se snažili popsat ostatní členy oddílu. Stěžejním dopoledním programem pak byla hra „Stavba chrámu“, při které nejprve sbírali důležité suroviny, aby nakonec svému oblíbenému bohu postavili patřičný svatostánek. Naprosto nelogicky se obě skupiny rozhodli ignorovat boha slunce a umění Apollóna a místo toho oslavovali prakticky bezvýznamného Dia a Poseidóna. Chudáku Apollónovi nezbývalo nic jiného, než celou expedici proklít, což poněkud zpestřilo páteční oběd.

     Zbytek dne se naše banda snažila získat zpět ztracenou Apollónovu přízeň. Jejich prvním krokem bylo splnění dvanácti Héráklových úkolů. Zde kromě záslužných činů jako čištění chlévů a trhání jablek museli také vyhubit prakticky veškeré antické zvířectvo (od Nemejského lva, přes nejrůznější kance, hydry, ptáky až po pekelného Kerbera). Během všech těchto úkolů byly svědky úžasných scének, kde excelovalo zejména herecké trio „Mamut-Pavel-Kolouch“.

     Když naši hrdinové zjistili, že navzdory všem těmto úkolům jsou u večeře stále ještě prokleti, došlo jim, že s Apollónem si opravdu neměli zahrávat. Po večeři je pak čekalo setkání s Orfeem a následovalo putování podsvětím, ve kterém museli čelit samotnému Hádovi a jeden z hrdinů pak musel přinést oběť nejvyšší – zůstat navěky v podsvětí namísto osvobozené Euridyky…

     V sobotu ráno se Třináctka hned po snídani zařádila při Peleponéské válce, kde si pod Mamutovým dozorem Sparťané a Athéňané navzájem potápěli lodě ohněm, kamením i kravami. V podstatě šlo o dost akčnější varinatu klasické hry Lodě, kterou všichni znáte s čtverečkovaným papírem. Po válce se museli oba městské státy usmířit, neboť je čekala diskuze s Janinou (nejen) o nových družinách. Do oběda se stihla ještě moje Detektivka, ve které se vyšetřovala krádež šperku z Apollónova chrámu.

     Po obědě, který byl ke zděšení všech stále ještě ve znamení Apollónovy kletby nadešel čas Kulihrachova stěžejního programu – Osvobození Prométhea. Prostředí skalního města bylo pro hru jako dělané, cesta byla zpestřena hledáním kolíků, kreslením krajiny nebo diskusí se slepým strážným. Po osvobození Prométhea se nakonec Apollón uvolil a kletbu z Třináctky sňal, takže expedice si konečně udobřila všechny bohy.

     Večer proběhla Čajovna připravena Janinou, kde skauti diskutovali na docela vážná témata, za výborné obsluhy Mamuta a Pandy. Po čajovně jsme se přesunuli k ohni, kde nejprve Kuba a Panda splnili své skautské sliby a pak se program přelil do „neformální“ části – volné zábavy u Kulihrachova a Adamova hraní na kytaru.

     V neděli ráno byl kromě balení i prostor pro celkovou rekapitulaci a zpětnou vazbu. Zjištění, že všechny naše programy děti bavily bylo nanejvýš příjemné, a po chvilce klábosení o budoucnosti družin čekala naši partu poslední cesta časem a prostorem – na nádraží a domů…

     Akce vyžadovala spoustu příprav, a myslím že to bylo vidět – programy byly kvalitní, jídlo výborné, harmonogram našlapaný a děti se bavily. Kulihrach si zaslouží pochvalu za dobrou organizaci a komunikaci mezi vedením, Mamut za super programy a scénky, Panda za vaření a poskytnutí síly své i mnoha koňských, Janina za to, že zvládla dělat programy i servis, to vše s klubajícím vetřelcem kdesi uvnitř a mě chválit nemusíte, já to zvládnu sám.

     Taky chci poděkovat děckám, všem za to, že přijeli (bez nich by se nám akce dělala o poznání hůř) a konkrétně:

  • Anče za to, že dokázala tu bandu (většinou) ukočírovat
  • Marušce za nádherný obrázek, do kterého dokázala nacpat vždy ještě víc stromů
  • Savčeti za obětavost, s jakou zůstala v podsvětí
  • Kačce Mervartové za výbornou detektivní práci
  • Kubovi za odvahu vést družinu
  • Adamovi za totéž (a taky za to že tentokrát nehrál Katy čtyřikrát denně)
  • Tunelářovi za stoický klid, s jakým po večerech žvýkal chleba, protože večeře se nestihly
  • Lubošovi za ty chvíle, během kterých se krotil
  • Elvisovi za nezapomenutelnou větu „a co já“ při čtvrtečním cestování časem
  • Ztracenýmu za to, že vždycky dokázal mít poslední slovo

Napsal Kapi

Fotky od Janiny pod článkem, od mamuta zde: http://mamutarapik.rajce.idnes.cz/Hruboskalsko_27.-30._9._2012