Rubrika: Roverský kmen

 Jaké byly letošní roverské Vánoce? Pojďme se na ně podívat zblízka!

Všechno to začalo více než týdny před oněmi Vánocemi, kdy si dva lidé sedli, řekli si, že ač to bude nelehký úkol, pokusí se tyto Vánoce zorganizovat tak, jak nejlépe to půjde. Jak se jim to povedlo, se dozvíme už za chvilku…Nejprve krátká zpráva o okolí. Vše se to odehrávalo uprostřed nevlídného prosince, který se snad ani nedal nazývat prosincem, jelikož se venku nenaměřilo méně než 10 stupňů – až takhle hrozné podmínky to pro všechny byly.

Nicméně už se dostáváme k tomu, jak to vlastně zvládli. Určené datum připadalo na 21. prosince v čase 19:00. Celkem se shromáždilo osm lidí, kteří neměli nějmenší ponětí, co je tento rok čeká. První překvapení večera spočívalo ve smutné události, že jim zlý Santa Claus ukradl dárky, které pro ně měla Anča připravené! Ani nevím, co horšího je ještě mohlo potkat. Naštěstí se mezi skupinkou našlo pár statných mužů, kteří donutili zlého Santu mluvit.

Byl to ovšem velice chytrý a podlý Santa, takže místo toho aby jim řekl, kde dárky schoval, po nich chtěl uhádnout přetěžké hádanky…Neměla to tedy naše skupinka vůbec lehké! Ale i přes všechno váhání se Santovi neohroženě postavili a byli odhodláni uhodnout všechny Santovi hádanky, což se jim následně povedlo a Santa byl nucený jim prozradit, kam tedy všechny dárky schoval. Tím, to ale neskončilo, jakmile tato skupinka našla všechny chybějící dárky, zjistila, že to jsou přísady na perníčky, které museli pochopitelně upéci.

Aby netrpěli hlady a žízní, jim po celou dobu pečení byla k dispozici místní servírka s nabídkou nejrůznějších koktejlů (pro přiblížení: Zajíčkovo Překvapení, Mosquito nebo dobře známá Kuba Libra). Pečení jim šlo doslova od ruky. Sic bylo o zábavu postaráno, přece jenom tam byly nějaké mezery. Přišla tedy první krize večera. Naštěstí měli naši organizátoři pár es v rukávu a to v podobě hry, která se podobala Time´s up (hra s hádáním osobností) a když už opravdu nebylo do čeho píchnout, začalo se vesele zpívat s koledami zkušeného Dj Vikiho. Po úspěšném upečení perníčků šla část sedmi-členné party spát (zejména část těhotná a nevyspalá). Druhá aktivnější část ještě stihla ozdobit perníčky a pak také spokojeně a zaslouženě zalehla na měkké molitany.

Tak to bylo krátké nakouknutí do prostředí roverského kmene!

Těšíme se na další akci a zatím na viděnou 🙂

Akce se zúčastnili: Pandovi (Janina a Lukáš), Mamut, Kája, Loki, Borůvka, Niki, Vlaďka a organizátoři Viki a Anče 

Anče

(další fotky zde) 

Motto: Pokud se sejde malá skupina dostatečně schopných a inteligentních lidí, netřeba je organizovat.

     Je 16. listopadu 2012, sedm večer. Prohodíme posledních pár slov, řidiči se navzájem ujistí, že  vědí kudy a kam se jede, popřejeme si šťastnou cestu a dohodneme dvě zastávky, kde na sebe počkáme, abychom si byli jistí, že všichni dorazí včas a v pořádku, nasedneme do aut a jede se. 

     Je 16. listopadu 2012, půl osmé pryč. Stojím před branou srubu a přehrávám si v hlavě posledních pár minut. Panda odjel na boudu, ačkoli nemá klíče. Buba vyrazil vzápětí, ačkoli naprosto netuší kudy a kam se jede. Kulihrach je i s autem čert ví kde a já doufám, že alespoň jednoho z řidičů napadne, že jim chybí hlavní organizátor…

     A teď hádejte, kterou z těchto možností začla listopadová odpočinková, naprosto nestresující, sametová roverská akce. 🙂

     Navzdory neslibnému začátku dosáhla cíle naší výpravy  („Číňanova bouda“ poblíž Hrubé Skály) jako první naše posádka ve složení Kulihrach-Pája-já. Posádka Pandamobilu, tedy Panda, Anče a Loki dorazila zanedlouho, takže zbývalo čekání na Bubův vehikl, jenž měl přivést Vlaďku, Danču a Vikiho. Nakonec jsme se dočkali i jeho, především díky Kulihrachově bezchybné navigaci:

     – „Jsme v Hrubý Skále, kudy se jede na tu boudu?“

     – „Jedete z Turnova?“

     – „Ne“

     – „Tak jeď směrem na Turnov a pak to otoč, já znám cestu jen z Turnova…“

     Když jsme se nakonec všichni nějak zabydleli, zjistili, že Vlaďčina a Kulihrachova večeře může chutnat i v deset večer, přišel čas na nějaký program. Po krátké debatě jsme skončili u hry Time’s Up!, ke které jsme se během víkendu ještě mnohokrát vrátili. Kdo by náhodou tuto hru neznal, průběh je přibližně následující: jeden člověk mluví/hraje, pár dalších na něj nechápavě zírá a zbytek stolu sleduje přesýpací hodiny na stole. Vedlejším produktem této hry jsou výbuchy smíchu a rozbitá okna. Nakonec jsme postupně vytuhli a šli spát.

     Ráno jsme čile vyskočili z postelí plní elánu a energie do nadcházejícího dne. První komplikace nastala už u snídaně, kde jsem nejprve se zděšením zjistil, že kukuřičné lupínky obsahují lepek, takže Danča s obětavostí sobě vlastní opět chroupala chleba a vzápětí jsem musel čelit Bubově hněvu, neboť mnou pořízené müssli zřejmě obsahovalo moc ovesných vloček (nevím, co čekal že tam najde, asi tuňáka). Nakonec jsme se ale nasnídali všichni a šli jsme se projít po okolních skalách. Okolí je fakt suprové, kromě pohádkového zámku jsou všude skály, lesy a myslím že by se tam dalo chodit hodiny a hodiny. Ne všichni ale tuto romantiku mohli vychutnat – Anče s Vikim dali přednost teple chaty, národnímu obrození a počítáním limit. Na obědě jsme byli už opět všichni pohromadě a vychutnali jsme výborné Pandí špagety Aglio Olio.

     Odpoledne se hrál AZ kvíz na téma „40 let komunismu“ připravený mnou, během kterého se náš kmen dozvěděl něco o významných postavách a událostech mezi lety 1945 a 1989 a také jsme zjistili, že Panda vydá ve většině znalostních soutěží za samostatný tým. Pak se opět hrála řada her – pořadí už mi vypadlo, ale určitě se hrál opět Times Up!, dále Activity, ve kterých nás převálcovalo duo Pája-Panda, deskovka Svět a také pokerový turnaj, který jsem slavně prohrál. K večeři byla čína připravená Ančou a Lokim, pak se hrálo pár Ančiných her venku a nakonec se usínalo opět u Times Up! Právě při této seanci, konkrétně při předvádění kaskadérských kousků Jean Paul Belmonda zajistil Loki v boudě nové větrání…

     Nedělní ráno bylo ve znamení jednak sedmichodové snídaně od Vikiho a Danči, kde jsem samozřejmě byli našim kuchařům velmi vděční za šest perfektně připravených potravin a vůbec jsme se nesmáli poněkud kuriózně uvařeným vajíčkům, vždyť nás znáte… Pak už se jen uklízelo a balilo, a nakonec, bohužel kvůli spěchu téměř bez rozloučení, i odjelo domů.

     Akce byla vesměs hodnocena pozitivně – účastníci vyzdvihli zejména zábavu, a kupodivu i značně punkové zázemí bylo bráno vesměs kladně. Jisté rezervy se daly najít zejména v organizaci (chápu že ne každému vyhovoval můj přístup „dyť to nějak dopadne“ a řešení věcí na poslední chvíli) a také byla dost škoda, že jsme si celý víkend vlastně jen hráli a neudělala se žádná práce, kromě zabalení Ančete do igelitu. Dále mě osobně mrzí poměrně nízká účast mladších RS – tato skupina byla zastoupena jen Ančou a Lokim.

     A příště vzít foťák! 

Napsal Kapi

"Dne 22. 1. 2012 se úspěšně uskutečnila naše RS-akce návštěva kina v Cinema-City na Novém Smíchově. Na výběr jsme měli mezi filmy: Underworld: Probuzení, nebo tak nějak a Sherlock Holmes: Game of Shadows, skvělým filmem na který jsme měli jít, ale bohužel… Podle mého názoru se již 4. díl docela nepovedl. Po skončení filmu a brilantnímu načasování jsme stihli autobus a ještě k tomu občerstvení. Akce dopadla výborně díky organizaci a poslušnosti účastníků.

To je ten článek od petraa hymnouska"

Poznámka: Výpravu do kina organizoval Hynek. Kmen šel do kina na 4. díl Underworld. Článek zveřejněn v přesném znění od autora. Omluvte prosím nejasnosti a chyby.

  Měla jsem vymyslet akci na březen. Chtěla jsem něco při čem se většina unaví, ale zas něco při čem bude sranda a druhý den se budeme moct pohnout. Vybrala jsem proto horolezeckou stěnu. Dlouho jsme tam nebyli a přišlo mi to jako lepší nápad než kino. 

Akce se konala 25. 3.  v neděli. Sraz byl na zastávce v Klecanech u hřbitova ve 14.36. Původně jsme měli jet autobusem. Jenže Kulihrach byl líný a využil toho že má jet nakoupit a vzal auto. Jeli jsme do Holešovic a šli jsme si pučit obuv, lana, karabiny a všechny ty věci co na lezení potřebujeme. Když jme se převlíkli šli jme lézt. Stěnu jsme zdolávali tak 2 hodiny možná i déle. Když nás lezení přestalo bavit a byli jsme vyčerpaní rozhodli jme se že si zajdeme na jídlo. Jeli jsme na Letnou k Einsteinovi na pizzu. Na pizzu přišel Máťa a Viki. Objednali jme si 4 pizzy ale díky ISIC kartám jsme platili pouze 2. 

Akce se zúčastnili: Kulihrach, Loki a Anča. V pizzerii  se připojili Máťa a Viki.

Týna

18. 2. 2012 – Motokáry v Letňanech

      Jak říká jedno skautské moudro, rovering je o poznávání nových věcí. Proto jsem se rozhodl připravit pro roverský kmen na únor něco netradičního. Adeptů bylo mnoho, nicméně nakonec konkurz na únorovou akci vyhrál motokárový klub v Letňanech.

     Akce se zúčastnili vyjma mé maličkosti tři členové kmene – Borůvka, Loki a Anča. Krátce po druhé hodině odpolední jsme prošli branou do areálu motokár a brzy poté nás přivítala samotná chladná motokárová hala. Nejprve jsme zamířili do zdejší hospůdky. Původní plán byl, že bychom se střídali po dvou, aby vždy byli dva na dráze a dva hlídači zavazadel. Nicméně v hale jsme byli skoro sami, takže se od něj upustilo. První jízdu jsem jel já s Lokim. Dostali jsme základní instrukce plus varování, že povrch je kvůli počasí vlhký (i přes krytou halu), takže pokud budeme brzdit či přidávat plyn v zatáčkách, skončíme v pneumatikách. No a nebyl bych to já, kdybych to při prvním kole v jedné ze zatáček pořádně nerozpálil a neskončil čumákem v zábraně. Ještě že jsem ostatní poučoval, že to jsou motokáry a ne pouťová autíčka. Naštěstí to byl můj jediný incident. Povrch dráhy byl opravdu tak trochu kluzký a sebemenší šlápnutí na brzdu bylo znát. První jízda utekla jako 200 Kč z peněženky a my jsme se už těšili na další.

     Druhou jízdu absolvovala celý náš čtyřčlenný závodní tým, kterému by asi nikdo neřekl jinak než „Šourci“ (určitě by mu tak říkal Loki). Každý jel svým ojedinělým stylem. Anča jela s osobitým klidem a ještě se určitě stačila pokochat krajinou motokárové haly. Loki oproti tomu jezdil docela agresivně, což mělo za následek nejedno blízké setkání s pneumatikovou zábranou. Borůvka byla tichá voda, co nakonec Mamutovu motokáru málem semlela. Já se snažil s ohledem na vozovku, počtu motokár na trati a různorodým řidičským návykům mých stájových kolegů držet si od Anči bezpečnou vzdálenost, uhýbat kamikadze útokům Lokiho a být hlavně co nejdále od Borůvky. Po konci jízdy jsme všichni dychtivě zkoumali jednotlivé časy našich kol. Nejrychlejší kolo zajela Borůvka, neboť jsme jí s Lokim chtěli udělat radost ;D.

     Třetí jízdu jsme absolvovali opět jen já a Loki. Bylo znát, že jsme se během předchozích dvou jízd docela rozjezdili, neboť jsem se snažil jezdit odvážněji v obtížnějších částech tratě a Loki omezil své testování pevnosti bariér. Podle výsledků jsme oba své časy vylepšili, nicméně mě trochu zamrzelo, že měřící systém z neznámého důvodu zaznamenal jen polovinu mých kol. Nejrychlejší Lokiho kolo se pyšnilo časem 0:50 (tratí projel za padesát vteřin). Třetí jízda byla také naší poslední. Vrátili jsme helmy, sbalili si saky paky a vydali se na cestu domů. Jen doufám, že se ostatní bavili stejně jako já. Moc rád bych tuhle akci ještě někdy zopakoval.

Mamut

     Příběh začíná na Hlavním nádraží v Praze v nějakou hodinu, v nějaký den a v nějaký měsíc (tuším, že květen, ale to je nepodstatný). Hlavní je, že ten den jsme jely (zatím jenom já a Vlaďka) na celorepublikové roverské setkání jménem Obrok. V úplných začátcích plánů měl být náš tým poněkud větší, ale za jistých okolností se zúčastnili z našeho kmene pouze – Vlaďka (jako hlavní organizátor), Anča (Já) a z menší části Kulihrášek a z roverského kmene z Úval  – Lobo, Josef a Kamzík.

Místo, kde se vše mělo odehrávat, bylo moravské město Blansko. Sem jsme s Vlaďkou dojely někdy odpoledne a čekala nás cesta do tábořiště, která k naší velké radosti byla až vysoko nad městem, vedle hotelu jménem Výhlídka. Hned jak jsme přišly museli jsme vyčekati frontu na informaci, kde si máme postavit stan a na takové ty organizační věci. Postavily jsme stan a šly jsme k zahajovacímu ceremoniálu, kde jsem se potkali s Kulihráškem, který tu byl mimo jiné o den dřív kvůli stavění lanových lávek. Během zahajovacího ceremoniálu přijeli roveři z Úval, takže jsme byli kompletní.

 Po zbytek večera jsme se koukali na hokej,v krčmě… při kelímku kofoly, zrovna  probíhalo mistrovství Evropy v hokeji.

Další den ráno, pro nás organizátoři měli připravenou milou rozcvičku a hned poté nástup u stožáru.

Nejdříve byla na programu Inspira – ta spočívala v tom, že každý kmen měl vymyslet nějakou aktivitu/hru, kterou mohl nabídnout ostatním. Vypadalo to asi jako vánoční trhy – všude po louce byly “stánky“ s aktivitami a vy jste jenom chodili od jedné k druhé. Naše bylo zaručeně nejlepší (nebo aspoň nejzábavnější, protože vidět krájet chleba dva de**** navigované párem  němých  a slepých lidí, stálo za to) Jako odpolední program náš čekala “výprava krajů“,což spočívalo v tom, že jsme se rozjeli na x různých míst a odtud jsme se společně se skupinkami z našeho kraje, měli dostat zpátky do tábora, přes povinné zastávky. Celý den byl zakončen buď koncertem, tančírnou, čajovnou nebo posezením u kelímku kofoly – my jsme vyzkoušeli všechno.

Následující den nás čekal program jménem Pomoc, než jsme sem jeli, vybírali jsme si mimo Práci na tábořišti také Pomoc v městě, a to právě měl být náš program na celý den. Jelikož jsme vybírali pozdě, vyšlo na nás čištění potoka a pomoc v domě nevidomých.  Po snídani jsme dostali papír s místem a časem naší Pomoci. Přestože jsme na místě byli včas ten kdo pro nás měl přijít,  nepřišel a my po chvíli vysedávání jsme se rozhodli jít pomoct jiné skupince s natíráním dětského hřiště, všechno šlo rychle,  tak jsme cestou k naší druhé Pomoci stihli zajít do cukrárny pro zmrzlinu. Jak už jsem psala druhá pomoc měla být v domě pro nevidomé. Ano, naše představa byla pomoc nevidomým lidem, ale to jsme netušili, že nevidomí potřebují pomoc na záhonkách ve městě. Je to tak, za Pomoc nevidomým se skrývalo Pomoc městským záhonkům.  Ale zvládli jsme to a večer jsme si mohli užívat  odpočinku u hokeje nebo jako někteří z nás, na noční hře.

Předposlední den byly v plánu Vapra – což byla z větší části různorodé přednášky, nebo i aktivity, které jsme si vybírali, podobně jako Pomoc, před Obrokem. Tím jsme tedy strávili dopoledne a odpoledne, po obědě, nás čekala Velká hra, na které jsme se nepodíleli! Tedy podíleli, ale jako organizátoři…, byla to vlastně naše vybraná Práce a nebyla to špatně vybraná Práce, z hlediska náročnosti, prostě jsem jen seděli na stanovištích a zadávali úkoly. Tím den skončil a na programu byl další koncert, nebo tančírna, nebo čajovna, zkrátka programy jako každý večer (a taky ukončovací ceremoniál mimo jiné J ) .

Poslední, odjezdový den, byl překvapivě…, odjezdový den. Prostě jsme se vyfotili, sbalili a kolem poledne vypadli na vlak do Prahy, nebo někteří do Úval.

Abych to celé nějak zhodnotila, bez těch skvělých lidí, co tam byli by to nebylo tak dobrý a povedený jako to bylo, děkuju J.

Anča

Zas další skvělá akce u Anči na chatě v podobě zábavných her, skvělé kuchyně a soupeření skupin.

Naši pořadatelé byli Viki a Anča. Byli jsme celkem (promin Viky ale tohle si nepamatuju). Nejdříve jsme dostali šifru, kterou jsme měli vyřešit a tak zjistit do které skupiny patříme. Program byl velmi nabitý, hned po příjezdu řešili šifru, která nám dala poměrně zabrat, ale díky klíči se to podařilo a došli jsme do chaty. Ovšem s malou pomocí organizátorů. Mezi nejlepší hry podle našeho názoru patřil živý fotbálek a stavění mostu, ale bylo i spousta jiných skvělých her např. i nějaké stolní hry, kde se vidělo, jaké máme vědomosti plus jsme se i něco třeba přiučili nového např. u hry Čechy. Samozřejmě nesmím zapomenout na večerní filmy a ping-pongová utkání, která bylo velmi zábavné sledovat a ještě lepší hrát. Už teď se těšíme a doufáme, že bude více takových to zábavných akcí. Děkujeme za krásný víkend.