Junák KlecanyV neděli proběhla na srubu podzimní brigáda. Přípravu na zimu v podobě dělání dříví a úklidu srubu pojal každý po svém, jak můžete vidět.
Zatímco tatínkové našich oddílových dětí štípou až se jím za sekyrkami práší,
našim roverům se také práší, ale od pusy.
Moc děkujeme všem, kdo jste přišli pomoct. Ať s mytím oken, hrabáním listí, úklidem ve srubu či se zmíněným dřívím, kterého máme nyní plný dřevník. Děkujeme!
Jana a Kuba
správci srubu
„Dámy a pánové. Vítejte v NASA – Národní Astronomické Skautské Akademii! Čeká vás náročný výcvik, protože se na Zemi řítí asteroid, který za dvacet let, ne pardon, za dvacet minut vyhubí veškeré lidstvo! Zachraň se kdo můžeš!!!“ Jo, nezačalo to nejlíp… Z výcviku nakonec nebylo nic, jen posbírat to nejnutnější – kyslík, palivo, jídlo, vodu, a hurá do vesmíru. Aspoň, že máme schopný vedení – pomáhá nám geniální robot Marvin a kapitán Eso Rimmer, nejúspěšnější pilot v celé galaxii. Teda, aspoň to o sobě říká…
Každá celotáborová hra má své téma, ale letošní byla opravdu specifická v tom, že témata byla dvě – a jedno z nich přitom bylo skryté. Zdánlivě šlo v celé hře o závod posádek sedmi vesmírných lodí, kde v jednotlivých etapách děti sbíraly vylepšení na své lodi. Skrytým cílem celé hry bylo seznámit děti se skautským zákonem – souhrn deseti pravidel, které se každý skaut zavázal dodržovat. Do každé etapy jsme proto ukryli jeden z bodů skautského zákona.
Horko těžko jsme se dostali na oběžnou dráhu kolem Země. Měli jsme aspoň hezký výhled, jak to pod náma bouchá. Jenže co si budeme povídat, do neznámého vesmíru se nikomu z nás dvakrát nechce. Dobrá zpráva je, že na orbitě se pohybují kosmonauti, můžou nám pomoci seřídit trysky správným směrem. Špatná zpráva je, že je musíme najít. Horší zpráva je, že jim moc nerozumíme. A nejhorší zpráva je, že z některých se vyklubou pěkný lháři, takže veškerá naše snaha je najít je k ničemu.
První bod zákona zní Skaut je pravdomluvný. Chtěli jsme, aby děti poznaly na vlastní kůži, že může být dost nepříjemné, když vám někdo lže. Pro skauty je pravda jednou z nejvyšších hodnot, kterou vždy ctili a bránili – i v dobách, kdy za to byli krutě trestáni. Česká verze tohoto bodu se trochu liší od originálního „Skautově cti lze důvěřovat“. Zní to vznešeněji a být důvěryhodný znamená mnohem víc, než jen nelhat. Celotáborovou hru ale hrají i ti nejmladší, tak jsme se rozhodli pro jednodušší začátek.
Tak jsme se konečně někam pohli, a už můžeme prozkoumávat první planetu. Teda nevím, jestli se dá jako prozkoumávání označit zběsilej úprk před bandou mimozemšťanů, který nám likvidujou loď. Moje posádka nikde a místo ní tu trčím s nějakým… no dobře, je to docela sympaťák. Doteď mi dost pomáhal, ale přece jen je z jiný posádky. Dá se mu věřit? Hraje se o hodně, nepodrazí mě?
Při druhém bodě zákona, Skaut je věrný a oddaný, jsme děti postavili před velice obtížné rozhodnutí – mají zradit svého kamaráda a pomoci tím svojí posádce, nebo dodrží vzájemnou dohodu? Mezi vedoucími jsme strávili hodně času debatami nad náročností a přiměřeností této etapy, ale nakonec ji hráči ohodnotili jako jednu z nejlepších a hlavně, ve výrazné většině dohodu dodrželi a kamaráda nepodrazili.
Dobře, jsme zpátky na lodi, a teď nás čeká hromada oprav. Naštěstí se kapitánovi podařilo stopnout nějakou vesmírnou servisní službu. I s jejich pomocí nám to ale bude trvat pekelně dlouho. Opravit nádrž, přečerpat palivo, nastavit solární štít… Jak to jen udělat, aby nám to nezabralo celej den? Jasně, poprosíme ostatní posádky! Teď pomůžete vy nám, hned potom můžeme my pomoct vám. A máme to za chvilku sfouklý! Můžem zase vyrazit na cestu!
Třetí bod zákona zní Skaut je prospěšný a pomáhá jiným. Opět v rámci etapy děti spolupracovaly s jinými posádkami, ovšem tentokrát celé skupiny najednou. Každá skupina dostala sadu deseti úkolů, ale pouze sedm z nic bylo možné splnit bez pomoci. Na splnění zbylých tří potřebovali pomoc ostatních. Pomáhání ostatním je jedním z pilířů skautingu a vždy rádi vidíme, když si děti pomáhají i mezi sebou. Tahle etapa tak bavila nás i je.
Že je vesmír plný nebezpečí jsem tak nějak čekal. Ale doufal jsem, že aspoň u nás v lodi bude bezpečno! A ono nic. Napadl nás nějakej zákeřnej virus. Celá posádka musí být v karanténě. Nesmím s nikým mluvit, nesmím se na nikoho dokonce ani podívat. A práce je tu jak na kostele. A zrovna na mě zbyly ty věci, který mi vůbec nejdou! Jak to mám proboha tolik hodin zvládnout sám?
Čtvrtým bodem zákona je: Skaut je přítelem všech lidí dobré vůle a bratrem každého skauta. Kdy člověk nejlépe ocení, jak jsou pro něj přátelé a rodina důležití? Když je sám. Děti měly na několik hodin zakázánou jakoukoli komunikaci. Do toho dostali dost náročné úkoly. Tato etapa byla hodnocená spíše průměrně, příště bychom na to šli jinak.
Dnes jsme měli tu čest navštívit galaktického císaře. Nechtěli jsme dopadnout jako kapitán, který kvůli svému nevhodnému vystupování dostal od císařské stráže trochu přes ústa. Proto jsme při večeři dbali na etiketu a slušné mravy: jídlo dostal ten nejstarší, dámy měly přednost, sedělo se rovně a dbali jsme i na prostírání. Je to značně náročné a člověk se moc nenají, ale udělali jsme dojem.
Etapa k pátému bodu, Skaut je zdvořilý, byla jednou z nejzábavnějších. Děti sbíraly pravidla etikety z knihy Ladislava Špačka a následně je při večeři musely dodržovat. S vedoucími jsme byli nadšeni, jak se všichni snažili. Na chvilku se díky našim účastníkům proměnila táborová jídelna v luxusní restauraci. Atmosféra se nedá popsat, něco snad napoví fotky a video.
Začínám mít trochu pochybnosti o schopnostech kapitána Rimmera. Neříkal, že na týhle planetě dostal medaili za seřízení jadernejch reaktorů? A to že je celá planeta zamořená radiací a my to teď musíme čistit je náhoda? Ještě ke všemu tady pobíhají mutanti, a prokličkovat mezi nima je docela fuška. Dlouho jsem se tak nezapotil jako dneska…
Průběžně jsme se s dětmi bavili, jak se jim etapy líbí, a přestože chválily jejich originalitu, chybělo jim v nich více akce. Navíc jsme museli vymyslet náhradní plán pro šestý bod Skaut je ochránce přírody a cenných výtvorů lidských. Rozhodli jsme se pro velmi akční alternativu – posádky se přetahovaly mezi sebou a sprintovali mezi rovery pro papírky. Děti se vyřádily a ekologické poselství o čištění planety pochopily i tak.
Proletěli jsme bílou dírou. Docela hustý. Dostali jsme se někam, čemu Marvin říká „alternativní realita“. Teda, kapitán Marvin, abych byl přesnej. Všechno je tu jiný. Normálně dělám důstojníka, a všichni ti, co mi dřív šéfovali, mě musej poslouchat na slovo. Já jim ukážu, jak se má řídit vesmírná loď. Jen kdyby mě aspoň chvilku poslouchali, neběhali všude kolem, nežvanili a nebrečeli pořád… Bylo to fakt náročný, ještě že jsme zase zpátky!
Sedmý bod zní Skaut je poslušný rodičů, představených a vůdců a sedmá etapa trvala celý den. Na tento den si děti a vedoucí prohodili role. Posádky se střídaly, a vždy jedna z nich dostala na dvě hodiny úkol velet táboru. My vedoucí jsme měli hned dvojnásobnou radost – zaprvé si děti ve vymýšlení programů nevedly vůbec špatně a zadruhé pak všichni uznávali, že vést tábor je dřina sama o sobě a s nevychovanou tlupou je to naprosto nemožné. Tato etapa byla dětmi ohodnocena jako vůbec nejlepší.
Marvin má depku. Možná, že je geniální, ale teď mu definitivně hráblo. Museli jsme doletět na planetu Emorobo, kde mu kalibrovali emoce. Nevěřil bych, kolik jich takovej robot může mít. Museli jsme skládat milostnou básničku, vymýšlet vtipy, rozesmát smutnou princeznu, hrabat se v kýblu čehosi odpornýho, poslepu důvěřovat ostatním, ovládnout svůj vztek meditací a poznat nejrůznější fobie.
Osmým bodem zákona je Skaut je veselé mysli. Jednotlivá stanoviště se týkala různých emocí: láska, radost, smutek, odpor, důvěra, vztek, strach. Skauti samozřejmě nemusí mít vždy pusu od ucha k uchu, ale věříme, že člověk by měl mít radost ze života a snažit se hledat ve světě ty dobré věci.
Dostali jsme se do vesmírný války! Mimozemšťani nám útočí na lodě, na obranu používáme štíty, a pak k protiútoku lasery. Na co si musíme dávat pozor, je dostatek energie. Baterie se totiž rychle vyčerpají a postavit elektrárnu, která by energii dodávala pořád je docela oříšek. Ale určitě se to vyplatí.
Devátá etapa měla mnoho rovin. Jedna z nich byla strategická – posádky se rozhodovaly, jak rozdělit energii mezi lasery a štíty. To souvisí s bodem zákona Skaut je hospodárný. Učíme děti, že se ničím nemá plýtvat – ať je to energie do laserů, nebo každodenní věci jako voda, elektřina, jídlo nebo peníze.
Tak jsme na konci. Konečně jsme našli planetu, na který se dá žít. Teď už je to na nás, proto si nastavíme nějaký pravidla. Během cesty vesmírem jsme toho zažili hodně, máme představu o tom, co chceme a co opravdu nechceme.
Desátý bod zákona shrnuje všechny předchozí a zní Skaut je čistý v myšlenkách, slovech i skutcích. V rámci desáté etapy se děti ohlížely za celým táborem a sepsaly si vlastní pravidla, podle kterých by chtěly žít. Protože jsme jako vedoucí nemohli podobu těchto pravidel nijak ovlivnit, nezbývalo nám než doufat, že se skautskému zákonu přece jen budou podobat.
A jak to dopadlo? Přesvědčte se sami – pravidla jednotlivých posádek jsou vyvěšená v naší klubovně.
Článek sepsal a etapovou hrou provázel
robot Marvin alias Kapi
V sobotu 11. 6. se na náměstí V. B. Třebízského konal 20. ročník klecanské Veteran Rallye a protože i naše středisko slaví v letošním roce významné jubileum, připravili jsme skautský koutek. V našem koutku měli návštěvníci akce možnost vyzkoušet si skautský kroj s nejrůznějšími doplňky, jako jsou klobouky, barety nebo opasky. Dále si mohli vypůjčit slavnostní oddílové a družinové vlajky, vyfotit se s tradiční táborovou scenérií a stát se tak, alespoň na pár minut, skautem.
Fotografie si můžete prohlédnout zde: https://drive.google.com/drive/folders/0BxiGSuA-lcWlY2JDdVBpT1c3cE0
Na tomto místě se již od začátku roku setkáváte se seriálem článků z historie našeho střediska, připomínajícím letošní 80. výroční od jeho vzniku. Bohužel v dubnu došlo ke smutné události, kdy tento svět a naše středisko ve věku nedožitých 92 let navždy opustil dlouholetý člen, zasloužilý bratr a nezapomenutelný vedoucí Mirek Peroutka – Perďa. Proto tento měsíc přerušíme články z historie, a místo toho zavzpomínáme na našeho Perďu:
„Perďa byl takovým naším kmetem. Byl jednou z nejdůležitějších ikon historie našeho střediska. Po revoluci v devadesátých letech byl Perďa nositelem a strážcem tradic, byl to takový náš morální sloup, který nám radil, co a jak máme dělat. Chodil mezi nás a vyprávěl nám ony tajemné staré příběhy z minulosti. S úsměvem vzpomínám, jak nám vždy vynadal, že máme nepořádek ve srubu – popel kolem kamen, neurovnané bágly na jedné hromadě a tak. Čím byl starší, tím více si potrpěl na kázeň. Vždy, když se blížil nějaký významný den, přišel a svým osobitým způsobem nám vysvětlil, proč ten den slavíme, co se za tím či oním datem skrývá. Nebyl studnicí moudrosti jen pro mě a pro ostatní kluky z oddílu. Radil i starším – Fillovi, Kidovi a ostatním. Když je člověk aktivní u oddílu, jeho hlavní snahou je zajistit jeho dobré fungování a ne vždy se stíhá věnovat maličkostem. A právě v tom byl Perďův přínos. Přišel a upozorňoval nás na ony maličkosti, které jsme kvůli vší té práci pro oddíl přehlíželi.“ (Matěj Zach – Stopař)
Mirek se narodil 26. 7. 1924, a byl to Domažličák tělem i duší. I po letech života v Klecanech, jejichž je čestným občanem, rád na roky strávené na Domažlicku vzpomínal. Ostatně historie obecně byla jeho velkým koníčkem.
„Neustále se prohraboval v dějinách, a to nejen v těch Chodských, ale ve všech. Když už byl v důchodu, každou sobotu jezdil do Prahy a chodil s Pražskou informační službou po pražských památkách, kde doháněl maličkosti v dějinách naší vlasti. Někdy se přidal jako pomocník k průvodcům, a to i s německými návštěvníky. Uměl docela dobře německy.“ (syn Vladimír)
Do Klecan Mirek přišel v roce 1959, pracoval v té době ve Kbelích a na Žižkově. Skautovat v Klecanech začal v březnu 1968, kdy byl v Praze na setkání skautů u příležitosti obnovení organizace, na kterém se seznámil se skauty Klecanskými. V té době bylo Mirkovi 44 let a měl již spoustu let zkušeností z 2. oddílu skautů v Domažlicích. Výrazně se na obnově Junáka v Klecanech podílel, působil v té době jako vůdce chlapeckého oddílu. Stejně tak po roce 1989 patřil k nejaktivnějším členům navzdory svému věku. Ještě v 70 letech tábořil pod stanem na Orlíku s oddílem klecanských skautek.
„Mirek nás učil jedinečné věci: znal výborně hvězdy, s jeho pomocí jsme se učili morseovku i vysílání pomocí vysílačky. Ukazoval skauting prostý, jaký byl dávno, a seznamoval nás s československou historií, o které dokázal poutavě vyprávět. Nikdy si nestěžoval a se vším si poradil. Symbolizoval pro nás zkrátka to dobré, co je v českém člověku.“ (Šárka Zikánová – Saxana)
„Já jsem Perďu poznal už jako staršího pána a vypravěče. Jeden z nejsilnějších zážitků s ním byl, když mě jako 14letého skauta vzal na okresní sněm, přestože jsem tam tehdy neměl co dělat. Bylo to myslím v roce 1996. Perďa byl pro mě člověk velmi důležitý. Vlastně díky němu jsem zůstal u skautů. Jak říkal pan Foglar, každého aktivního skauta jednou přepadne tzv. vánoční nálada. To je člověk přesně v tom rozpoložení, že by s tím vším skautováním nejraději seknul. Odešel jsem přibližně na půl roku, abych se pak znovu vrátil do tehdejšího druhého oddílu. Kluci z dvojky se se mnou ale nepárali a musel jsem znovu dělat nováčkovskou zkoušku. A byl to právě Perďa, s kým jsem ji celou udělal.“ (Matěj Zach – Stopař)
Později Mirek již aktivně žádný oddíl nevedl, ale stále mezi nás často chodil a byl aktivním členem střediska.
„Vlastně všichni z polistopadových skautů, kterých jsem se na Perďu ptala, zavzpomínali, že to byl skaut, který se vždy někde objevil, ať už na táboře či na schůzkách, ukázal a naučil nás něco zajímavého či pověděl historku u ohně, a zase šel.“ (Jana Kovalská)
Mirek měl hodně knih, knihy miloval. Spoustu mu jich vzala velká voda v roce 2002 a nejvíce ho tehdy mrzela ztráta prvorepublikové Kroniky Chodů z Domažlic. Ale jeho asi největším celoživotním koníčkem bylo radioamatérství. Miloval vysílačky a byl přeborníkem v morseovce. Byl velmi technicky zdatný, neměl problém ani s moderními technologiemi, počítači apod. Ještě v 91 letech míval v neděli od dvou se svou malou vysílačkou debaty důchodců a denně si přes skype povídal se svým synem. 
„Radioamatérství bylo Perďova největší vášeň. Na táboře si v devět ráno vždy volal s ostatními radioamatéry. Byl to takový jeho rituál, kterého by se nevzdal, i kdyby začal tábor hořet. Byl velmi technicky vzdělaný a znalý. Mého tátu učil v elektrotechnickém kroužku a myslím, že právě díky Perďovi táta studoval elektrotechniku. Byl to kutil. Doma měl pájku a pípak, samozřejmě podomácku udělaný. Technika byla jeho životem. Byl to prostě technický typ člověka. Nezajímala ho však pouze rádia. Měl znalosti také o letadlech, aerodynamice apod. Perďovy znalosti měly cenu zlata a měly by se předávat dál z generace na generaci. Věnoval se však také i netechnickým věcem. Měl co říct i ke skautským hodnotám a duchovnu, přestože k nim přistupoval z praktické stránky.“ (Stopař)
„Perďa byl neuvěřitelně praktický člověk. Poradil si se vším a naučil mě toho hrozně moc. Nebyly to ale jen „staré“ skautské dovednosti. Mirek i ve velmi vysokém věku šel s dobou a neustrnul v minulosti, uvědomoval si velmi dobře přednosti a nedostatky moderní doby a moderního skautingu. Pamatuji si, jak před třemi lety na střediskovém sněmu s námi debatoval o tématu „co dělat, až to jednou někdo vypne“. Myslel tím elektriku a s ní internet a veškeré vymoženosti moderní doby. Viděl ve svém okolí mladou generaci, která je na moderních technologiích v každodenním životě stále více a více závislá. S rostoucími nepokoji dnešní doby téma blackoutu nabírá na aktuálnosti a Perďa se do poslední chvíle snažil toto téma otevírat a předat nám něco ze svých znalostí, abychom si uměli poradit i v takových případech.“ (Michaela Brázdová)
Mirek ale znal výborně i spoustu dalších věcí. Například se skvěle vyznal v astronomii. Neustále sledoval noční oblohu a uměl pojmenovat snad každou hvězdu.
„Jeden z posledních táborů, kterého se Perďa účastnil jako aktivní vedoucí, byl tábor v Sedlicích v roce 1990. Byl tam rybník a my jsme na našem „invazním“ člunu přes něj jezdili pro vodu. Ten tábor byl absolutně super. Hrozně jsme si to tam s Perďou užili. Taky si pamatuji, že na tábory do Heřmanic vozil svůj dalekohled, protože kromě rádio-aktivit, které byly jeho největší vášní, se hodně zajímal o přírodu a astronomii. Velmi dobře znal všechna možná i nemožná souhvězdí. Jedním z jeho nejzajímavějších počinů na táboře bylo, že nastavil dalekohled tak, aby se sluneční skvrny promítaly skrze něj na kus papíru. Uměl počítat podle hvězd čas a spoustu dalších neuvěřitelně zajímavých aktivit. Astronomie nikomu z oddílu příliš nešla, a když jsme se připravovali na Svojsíkův závod, šli jsme za Perďou. Učil nás ale řadu dalších věcí. Třeba nás učil řezat dřevo. Taky základy mapování. Nebo měření pomocí jednoho bodu či dalších optických měřicích metod. Tomuhle on rozuměl. Ukazoval nám, jak můžeme změřit výšku stromu s pomocí roverské hole. Přiznám se, že tahle měření byla vždy trochu mimo mě.“ (Stopař) 
„Perďa je pochodující encyklopedie“ (Mirek Černý – Kid)
Po povodni v roce 2002 se po roce bydlení v domě Mirka a Honzy Černých, kteří mu jako bývalí skauti bez řečí nabídli v nouzi svůj dům, přestěhoval se svou ženou do nově zřízených bytů v kasárnách. Přestože mu voda vzala hodně, nevzala mu entusiasmus do další práce s mladými lidmi. Byl vždycky ochotný pomoci tam, kde bylo třeba.
„Přestože Mirek rád a ochotně pomáhal ostatním, měl problém sám o pomoc požádat. Já jsem si vždy vážila toho, že pro něj mohu něco udělat, obzvlášť v posledních letech, kdy si už o pomoc říkat bohužel musel. Rád povídal o historii a o minulosti na Domažlicku, a v těch posledních dvou třech letech, kdy jsem ho tak trochu adoptovala, mne rozhovory s ním neuvěřitelně obohatily. Třeba to, jak létal jako náctiletý ve stíhačce, aby navigoval, to jak při osvobození vylezl na domažlickou věž vyvěsit národní vlajku nebo jak za války jako skaut roznášel v noci nelegální letáky. Vzpomínám si jasně na jeden z mnoha rozhovorů, kdy popisoval svoje dětství. Jak se u nich doma nikdy neřeklo sprosté slovo. On jako pětiletý se naučil od kamaráda ze sousedství zásobu takových slov, a při jedné večerní procházce do pekárny jich před svým otcem a pekařkou vychrlil celou zásobu. Jeho otec ztuhl, a pak ho hnal se sukovou holí přes celé domažlické náměstí. Mirek s vážnou tváří tehdy řekl, že před otcem již nikdy sprosté slovo nepoužil. Takový respekt k rodičům je dnes až neuvěřitelný. Mimochodem, to náměstí je pěkně dlouhé a já si na tu historku vždy vzpomenu, když tam procházím.“ (Lenka Lisá – Lenora)
Poslední dny svého života strávil v pečovatelském domě v Roztokách, kde zemřel přesně rok a den po své manželce. Jako čestný člen Svojsíkova oddílu a držitel mnoha významných skautských ocenění byl a navždy zůstane významným členem našeho skautského střediska. 
„Je těžké Perďův život shrnout do jedné věty, ale pokud bych to měl udělat, řekl bych, že to byl čestný a rovný člověk.“ (Stopař)
Ze vzpomínek Mirkovy rodiny a klecanských skautů, jež měli tu čest s ním sdílet část životní cesty, složila Michaela Brázdová.
V roce 2015 jsme měli pár zajímavých akcí. Bohužel však naše velká lenost zapříčinila že z nich nejsou články.
Vzpomeňme alespoň jaké akce to byly:
Měla jsem celé odpoledne na starost a tak jsem úplně zapomněla na okolní svět. A když mi kolem 18 hodiny přinesli dítě, že už by asi chtělo pít, vzpomněla jsem si, kde jsem a co mám za další povinnosti. Takže, ne že bych měla po skončení programu volno a mohla jít na večeři, ale šla jsem krmit a uspávat. Proto jsem možná z výpravy přijela v neděli tak unavená. Účastnit se programu a ještě se starat o dvě malé děti – v mezičasech. Ale mě to baví. Mohla bych zůstat spát s holkami, ale stejně jsem se sebrala a šla k ohni za lidmi, které mám ráda.
