Ploučnice 2005

Ze zápisků vodáka

Tak už máme zase víkend za sebou. Byl báječný nejen kvůli počasí, ale hlavně proto, že jsme se po dlouhé době jako parta dostali na vodu. Ti, co občas sledují novinky na našich skautských stránkách jistě tuší, že mluvím o avizované akci sjíždění řeky Ploučnice. Organizace akce byla hektická, počty lidí co se během posledních deseti dnů přihlašovali a zase odhlašovali také. Realitou ovšem zůstalo, že v pátek večer nás z Prahy odjíždělo pouze devět. Já, Pavel, Míša, Míša II., Slávek a dva portugalci autobusem, Borůvka s Filousem a s loděmi tranzitem. Společně jsme se setkali až ve Stráži pod Ralskem. Prolezli jsme asi deset hospod abychom se potupně vrátili do té první a dali si na večeři oschlou pizzu. V ostatních hospůdkách totiž neměli ani utopence.

Spíme přímo v Ralsku, kousek u vody u garáží. Ve tmě vypadá Ploučnice jako maličký potůček. My však neztrácíme nadšení a necháváme všechno na ráno. Noc byla studená, ráno je všude jinovatka. Všechny ospalce budím v půl osmé. Běžíme se podívat na stav vody a kupodivu je stejný jako včera večer. Do koryta se jen horko těžko vejdou dvě kanoe vedle sebe. Má to ale i svá pozitiva, Člověk se nemůže úplně cvaknout. Pokud by chtěl, narazí krkem o břeh.

Vodu začínáme klasickou vodáckou modlitbou (není dobr, není zel, duch kanálů Lomikel, krleš, krleš, krleš). Poté vhazujeme do vody drobné mince. Fill s Borůvkou nevhazují. Radím mu aby zaplatil, ale on říká, že zaplatil už dost v létě na Berounce, když utopil čtyři tisíce. Dobře mu tak. Myslím, že své lakomosti později hodně litoval.

Vyjíždíme po deváté hodině v obsazení Já+Pavel, Míša+Míša II., Fill+Borůvka, dva portugalci a Sláva v singlu. Čekají nás čtyři kilometry tímhle korýtkem až k průrvě, největší atrakci na řece Ploučnici. Průrva je 100m dlouhý pískovcový tunel. Podle webu končí stupínkem na kterém se člověk lehce cvakne. My průrvu projíždíme netradičně, Pavel fotí a tak místo pádla drží v ruce foťák. Možnosti cvaknout se nevyužil nikdo jiný než náš náčelník Fill. A to dokonale. Do stupně najel blbě, zlomil loď a Borůvku poslal ke dnu. Bůh Lomikel na něj byl tak naštvaný, že ho v zápětí nechal cvaknout ještě jednou a to při tom když jsem ho já zachraňovala z hrany stupně, kde předtím uvízl. Proč jsem se při tom musela vykoupat i já? Já přece hned na začátku zaplatila Lomikelovi dvě koruny. Korunu tomu nasadila jedna starší paní, když Fillouska na břehu oslovila památnou větou: „Pane vy vypadáte jako znalec, jak se dostanu na druhou stranu průrvy?“. Mohli jsme se potrhat smíchy.

Cestou na konec sobotní etapy už se nic významného nestalo, jen jsme v Mimoni vyjedli cukrárnu. Spíme v Borečku pod mostem, celý večer sušíme Fillovi a Borůvčiny věci, hrajeme na kytary, zpíváme a ládujeme se špízy od hodné ženy našeho náčelníka.

Nedělní ráno trochu lenošíme. Vlastně vyrážíme až před obědem. Naštěstí se na nás přijel podívat Radek a kromě své nafukovací potápky a dcery přivezl i auto. Zatímco balíme, přemístili Radek s Filousem prasklou loď a tranzita k cíli naší dnešní cesty do vesničky Branná. Filous se snaží boha Lomikele podplatit na dnešek nějakými drobnými, ale myslím, že mu to nevyjde. Už víme, že dneska musíme odpádlovat 15 kilometrů v meandrech. Je to bývalá vojenská oblast, takže příroda je tu celkem nedotčená. Potkáváme labutě a mrtvou vydru. V půlce cesty Radek konečně dodělá tu svojí potápku a potom se jako král veze u nás na lodi. Je to největší porcelán jakého jsem kdy vezla, zaplatí za to nechtěně několika ranami pádlem do své hlavy. Vyčníval prostě do mého pádlovacího rádius. Martinka přesídlila k Míše. Martince se to líbilo víc než na potápce s taťkou a Míša si to už aspoň trénovala na rodinku.

Ploučnici jsme ukončili krásným sjezdem provaleného jezu právě včas abychom se o půl deváté dostali domů do Klecan. Fillíček si ten den připsal na konto další tři cvaknutí, jinak byli všichni spokojení. I bůh Lomikel, který náležitě vytrestal jednoho neplatiče. Myslím že příště Fill zaplatí. Ahoj!

Zapsala Lenora