Pohádka o Orlovi, který nemohl létat
Orel se narodil, resp. vylíhl, v Číně (možná v jiném asijském státě, ale to v našem příběhu není podstatné). Ještě jako malý, byl uložen do papírové krabice, krabice do velkého kontejneru, velký kontejner na velkou loď a velká loď na moře, kterým plula až k břehům Evropy. A tak se stalo, že se Orel ocitl po dlouhé cestě až v Klecanech. Zatím neměl žádné zkušenosti s létáním, což se rozhodl změnit. Roztáhl svá křídla, nastavil ocas do letové polohy, drápy se odrazil od země, ale po krátkém letu se dostavil ještě kratší pád. Orel nechtěl podlehnout prvnímu zklamání a pokus ještě několikrát opakoval, nicméně vždy se stejným koncem. Napadlo ho, že kdyby mohl pro začátek zkusit plachtit na větru, možná by se naučil létat snadněji. Jenže počasí toho dne bylo sychravé a vítr ani nezafoukal. A tak se smutně procházel po trávě a občas se pokusil o další vzlet.
Na silnici se začal scházet hlouček roverů, který po nedlouhé době uviděl Orla pochodujícího po zemi. Bylo jim divné, proč nekrouží ve výšinách, jakmile však spatřili několik jeho nepodařených vzletů, které byly spíše podařenými přistáními, vydali se mu naproti. Orel jim vylíčil svůj smutný příběh. Přislíbili mu pomocnou ruku a započala škola létání. Nejprve se Orel naučil ovládat nízkou letovou hladinu, nepřesahující 10, s usilovnou pomocí roverů. Nicméně po chvíli kroužení kolem letového prostoru se většina instruktorů unavila a Orel stále nebyl bez pomoci schopen samostatného letu. Měl však štěstí, že narazil na bystré a obětavé rovery, kteří umějí používat moderní stroje dnešní doby, a zahájili tak druhou etapu výcviku, pro ně daleko méně vyčerpávající.
"Podobně jako může být větroň tažen letadlem či parašutista člunem nad mořem, může být orel tažen autem." A jak řekli, tak udělali. Orel byl uchycen do speciálního postroje, a jištěn speciálním tažným lanem postupně vzlétl na vzestupných proudech, tvořených neohroženou jízdou cvičného vzletového automobilu. Po pár jízdách Orel shledal, že na létání není nic těžkého a jeho techniku si osvojil i v naprostém bezvětří. Děkovně několikrát máchl křídly, zaskřehotal na pozdrav a uhnízdil se na topolu, jenž roste nedaleko letového prostoru…
Na drakiádě pořádané 8. listopadu na hřišti u Dolních kasáren se nás nakonec i přes špatné počasí a naprosté (ale opravdu naprosté) bezvětří sešlo 7: Kulihrášek, Matyáš, Buba, Vlaďka, Pepino, Borůvka, Žlababa. Spolu s námi se zde vystřídali ještě asi čtyři rodinky s dětmi, které se stejně jako my pokoušely dostat své draky do vzduchu. Celkem marně. Poté co jsme se unavili neustálým běháním kolem hřiště, tahajíc za sebou draka, který vždy při zpomalení klesal nebo rovnou spadl, jsme se rozhodli ještě vyzkoušet jak se vrací bumerang. Popravdě se v našem podání až tak moc nevracel (až na pár hodů). Nicméně jsme si akci užili my, i pan Orel…
– Buba –