12. 10. léta páně 2008 se skupinka skautů sešla u klecánského přívozu, když ručičky na hodinkách ukazovaly přesně za pět minut osm. Těmito skauty byl Stopař, Mamut, Bobr, Hynkovic famílie (Hynek a Hyneček) a nechyběl ani Tunelář.
V osm hodin se nalodili na přívoz za pár korun a poté se po svých vydali skrze Roztoky u Prahy k Holému vrchu.
Nálada byla veselá, konverzace nevázaná a Stopař vše okořenil svými rozsáhlými znalostmi v oblasti východní architektury. Počasí bylo sice trochu mlhavé, pro naše výletníky však nepředstavovalo problém, neboť byli na výpravu dobře připravení. Po pár minutách chůze došli k Unětickému potoku. Neváhali a vydali se proti jeho proudu směr Unětice. Asi po hodině chůze dorazili ke svému cíli. Teď už jen zbývalo vylézt nahoru na kopec. Ale že to nebyl jen tak nějaký kopeček. Strmá a kamenitá stráň skrývala mnoho nástrah v podobě uvolňujících se kamenů a dobře skrytých a umístěných děr. Nakonec se všem podařilo se vyškrábat až na vrchol. Stopař chytře zavedl ostatní přímo k tábořišti s ohništěm, protože nejen jemu po namáhavém výstupu trochu vyhládlo. I když našli se i výjimky. Zatímco ostatní se pustili do přípravy jídla, Bobrovi s Hynkem přišli na mnohem zajímavější funkci jídla. Ta nespočívala v jeho konzumování, nýbrž v házení. Vzduchem létalo snad úplně všechno. Od párku až po rohlíky. Stopař, jako správný gurmán, se s pokrmem uvelebil na natažené celtě. Jídlo si vychutnával ve vlastní ze dřeva vydlabané mističce a díky své dřevěné lžíci.
Když se všichni posilnili, místo trávení se rozhodli prozkoumat nedalekou puklinu ve skále. K jejich smůle se přežrali tak, že po pár metrech se již neprotáhli stále se zužující skalní chodbičce. Nechali puklinu puklinou a přesunuli se na úplně nejvyšší místo kopce, aby se tu rozhlédli do krajiny. Díky bohu z mračen vykouklo sluníčko a zahřálo naše skauty na jejich tvářích. Výhled byl úžasný. Mohli dohlédnout i na kilometry vzdálené města a kopce na horizontu. Po chvíli přišel čas pokračovat v cestě.
Sestoupali po severní stráni kopce a napojili se na polní cestu směrem zpět k Roztokům. Cestu si zkrátili trochu zarostlejší částí pole, během níž si vyzkoušeli, jak těžké do mají ti vojáci při svých misích v Iráku či Afgánistánu. Hlavně přenos raněného byla velmi cenou zkušeností. Ani simulace akce ve vysokonadmořských výškách nechybělo. Většinu našich skautů to zmátlo natolik, že ani nepoznali, jaká bota je pravá a jaká levá. Nakonec se jim podařilo v celku doputovat znovu až k Unětickému potoku. Podél proudu se vrátili zpět do Roztok, kde si se Stopařovým odborným výkladem prohlédli staré archeologické naleziště a vykopávky. Někomu spíše připomínaly krátery po dopadech meteoritů. Každý má svou vlastní představivost.
Když se skauti kulturně nabažili, vrátili se podél břehu Vltavy zpět ke přívozu. Bezpečně se bez úhony dostali zpět na druhý břeh, kde se rozloučili a vydali se znavení v záři zapadajícího slunce domů.