V sobotu 8. 5. 2010 se na rozlehlém panství známého mafiánského bosse Dona Risota v srdci krásné Sicílie setkali 4 odvážné duše.
Nebyl to nikdo jiný, než právoplatní potomci zemřelého Dona Risota, kteří celou tu dlouhou dobu netušili, že jsou jeho dětmi. Pěkně vypečený záletnický tatíček! Rozhodně se za svého života nenudil! Každopádně je teď mrtvý a co s jeho majetkem? Don se rozhodl jej rozdělit mezi své prohřešky z mládí. Že by výčitky svědomí? Nikdo z právoplatných dědiců však nemohl tušit, že cesta k tatíčkovu pokladu nebude tak jednoduchá, jak se na první pohled mohlo zdát.
Nedočkavé a znavené poutníky přivítal Donův starý majordomus Lusian. Nejprve přivítal Dona Vikiho, známého cyklistického závodníka, poté sličnou Doňu Janu, chytrého a světaznalého Dona Máťu a nakonec ctěného Dona Bubu. Všichni se pohodlně usadili v Letním sálu Risotovy vily a čekali na Lusiana, který pro ně měl připravené závěti. Lusian se vrátil se čtyřmi barevnými obálkami. Každá z nich byla pro jednoho z dědiců a opatřena osobní pečetí Dona Risota. Nebyly to ovšem jen tak obyčejné závěti. Don Risoto coby jeden z nejobávanějších a nejzáhadnějších mafiánů v Sicílii si velmi potrpěl na dobré zabezpečení svého majetku a proto nechal závěti zašifrovat. Všichni dědici museli rozluštit závěť, ve které se dozvěděl, že jeho dědictví je ukryto v trezoru, pro jehož otevření je třeba pětimístný kód. Pět obálek pro každého dědice s jednotlivými částmi kódu bylo umístěno na místa, které si Don Risoto nějakým způsobem oblíbil.
Poté, co dědic vyluštil závěť, dozvěděl se, že první obálka s kódem se nachází u nedalekého kostela, kde se Don Risoto pravidelně a velmi často vypovídal ze svých hříchů. Je snad bezpečnější místo na uchování tajemství než kostel? Najít obálku v kostele nebyl problém a ani obrázková šifra v ní nikoho z dědiců příliš nezdržela. Druhá obálka, jak se dědici dozvěděli z obrázkové šifry, se nacházela u Pomníku padlých z 1. světové války. Otec Dona Risota byl mezi těmito hrdiny a Don sem často přinesl květiny a zapálil svíčku nejen za svého otce, ale také za všechny ostatní, kdo během války trpěli. Tady narazili dědici na Ceasarovu šifru s posunutými písmeny. Opět nic těžkého a všichni dědici si s ní lehce poradili. Také se dozvěděli, kde je další část kódu. Obálka s ním byla ukryta na zdejší faře, neboť pan farář byl Donův blízký přítel. Tady už to dědici neměli tak lehké. Čekala na ně šifra s originálním názvem „Šnek“. Ale i jí nakonec pokořili. Předposlední obálka byla schovaná u studánky v nedalekém lesíku, kde Don rád střílel……divou zvěř. Předposlední šifra byla opravdu velmi náročná. Šlo o tzv. posuvné kříže a dědici nad nimi museli pořádně zapojit své mozkové obvody. A konečně poslední obálka, která se nacházela na panství Dona Risota u ohniště, kde rád trávil v teple dlouhé večery. Tady se dědici poprali s rozkouskovaným textem, který museli pospojovat dohromady. A co se nedozvěděli! Kromě poslední části kódu se dočetli, že sice každý z nich získal určitý kód, ale trezor otevrou pouze tehdy, když spojí své síly (a kódy samozřejmě) a najdou písmena, která se nacházejí v kódech každého z nich. Tak vytvořili kód z pěti písmen, který se skládal z s, k, a, u a t.
Poté se všichni společně vydali za Lusianem, který je dovedl k mohutnému rodinnému trezoru. Všichni byli plni očekávání, co vlastně je ten největší poklad velkého Dona Risota. Zadali tedy společný kód a všem se zatajil dech, když se otvor trezoru s hlasitým zavrzáním pohnul a otevřel. Dědici vstoupili dovnitř a nevěřili vlastním očím. Uprostřed temné místnosti stál stůl se svíčkami, lahodným vínem z jihovýchodních svahů (pozdní sběr) a lahodně vypadající pizzou. A samozřejmě již známou obálkou Dona Risota. Tentokrát si však již naši hrdinové nemuseli mořit hlavu nějakými šiframi. V obálce byla opravdová poslední vůle Dona Risota, ve které nabádal své dědice, že by neměli zapomínat na své nejbližší, neboť rodina a přátelé jsou to nejcennější, co člověk má. To je ten největší poklad. A samozřejmě dobré jídlo a pití. Není nad pořádný dlabanec a vínečko. Člověku to potom hned lépe myslí, že?
Naši dědici se nakonec díky spolupráci dostali k chutnému konci. A to byl hlavní cíl této akce. Naučit si navzájem pomáhat a umět se spolehnout jeden na druhého. Náš kmen má sice do této ideální situace ještě daleko, ale snad se podobnými malými krůčky dostaneme až k tomu, že si budeme rádi pomáhat jeden druhému.
