Rubrika: Roverský kmen

12. listopadu jsme se sešli na listopadové roverské akci – drakiádě. Všichni RS, kteří s předstihem potvrdili účast dostali konkrétní zadání v jakém duchu mají draka vlastnoručně vyrobit. Ovšem ne všichni kteří účast přislíbili, nakonec dorazili, případně splnili své zadání. Kromě členů kmene byli na akci pozváni také ostatní členové střediska, jejichž jediným úkolem bylo donést si draka.

Zalétat si s draky přišli: Viki, Máťa, Vlaďka, Buba, Mamut, Loki, Janina s Lukášem, Míša s rodinou, Krtek s rodinou.

Podmínkou pro účast RS na této akci bylo vyrobit draka na zadané téma, který by měl umět něco speciálního (nějaké překvapení, které měl každý člen ostatním se svým drakem předvést).

 

Viki: téma IT, postavil dvoušňůrového řiditelného draka typu delta, který byl ozdoben jedničkami a nulami

Máťa: téma ekonomie, postavil draka klasického diamantového tvaru, který měl mašle ocasu z pravých dolarových bankovek

Vlaďka: téma chemie,postavila draka šestiúhelníkového tvaru, který symbolizoval chemickou sloučeninu

Mamut: téma poezie, postavil draka na kterém byla napsána báseň, a který uměl snášet vajíčka

Janina: téma neslyšící, jelikož si pozdě přečetla instrukce, tak neměla tématického draka

Buba: jakožto pachatel této RS akce jsem si téma nestanovil, dovezl jsem své krabicové draky (velkého a miniaturního), komorového kitea, a jako překvapení jsem měl parašutistu spouštěného z draka a pokusil jsem se o natočení videa z kamery umístěné na drakovi

 

Jak už to tak na našich roverských drakiádách bývá, příliš nefoukalo, takže jsme vedli nerovný boj abychom udrželi draky ve vzduchu, nicméně občas se i zadařilo. Většina RS se se svým zadáním poprala statečně a úspěšně. I přesto že byla docela zima a vítr nám mnoho nepřál, akci jsme si užili…(tedy alespoň já).

 

– Buba – 

 

 

návštěva výstavy.

Výstava výrobků z plechovek od Red Bullu.

odkaz na oficiální stránky

Účastnili se:

Anča, Borůvka, Loki, Týna, Mamut, Máťa, Kulihrášek, Viki, Bodlina, Markéta (od bodliny), David (prasík)

 

 

 aneb šílenej orienťák po Orlických Horách

 

Dne 20.8. jsme se v 17:00 sešli v Kobylisích abychom se vydali do neznáma Orlických Hor.

V 17:20 jsme byli v sestavě Matyáš,Viki,Kulihrášek,Anča(Já) a Bodlina připraveni vyrazit na cestu.Cesta trvala asi 2h  a nebyla nijak zajímává až na jednoho 50-ti letého zbohatlíka, který asi neměl na práci nic jiného než číhat jestli mu někdo nemočí na pozemek.

Kolem osmé jsme dorazili do malého městečka Stárkov,nedaleko od Náchoda. Na Starkovské faře, na nás čekalo prase Manfred a sám vedoucí téhle šílené záležitosti pan Jirka Jirout, u něj jsme se zahlásili a on nás navedl do kina, v němž mělo být naše nocležiště a něco jako zázemí pro celý příští den. Zbytek večera probíhal ve společnosti marcipánové koruny a dlouhé přednášky o Františku Josefu I…Pak když jsme se odchýlili ven k otáčející se mu Manfredovi, začal se v kině promítat film,který jsme díkybohu nestihli celý,ale jen konec, protože sledovat celou dobu film o klonech na měsíci by byla jistá sebevražda, i když to co následovalo potom se zdaleka nemohlo rovnat sebevraždě.

Když jsme se ukládali ke “spánku“, tak nám k naší velké radosti zahrála místní nejmíň šestičlenná kapela s názvem : „Kdo bude chrápat hlasitěji vyhrál“.

Usli jsme v pět ráno…

Budíček byl v sedm hodin  ráno,což podle mě bylo až přespříliš brzo,když meeting byl až v osm…

Na ranním meetingu jsme dostali flashku, ze které jsme si zkopírovali podivný trojúhelník,který nás měl dovést na další stanoviště, a šifru.O trojúhelníku jsme asi o 2 hodiny později zjistili, že jsou to trigonometrické body, načež jsme zavolali přítele na telefonu alias 6 a půla, studenta vysoké školy kartografie, takže nám posílal souřadnice a my jsme mohli začít hledat v terénu. Do terénu samozřejmě vyjížděli ty nejdůležitější lidiJ(Já a Kulihrášek,občas se k nám přifařil Matyáš nebo Viki) . Na první výjezd (ve složení: Já,Kulihrášek,Viki a Matyáš) jsme jeli do vesničky Bystré nedaleko od Stárkova a dostali jsme instrukce: „je to někde mezi těmahle dvěma kopci“, tak jsme hledali u nějakého starého domu a když jsme nic nenašli,vrátili  jsme se do Stárkova a rozhodli se jít do nejbližší restaurace s wifi, tady jsme dostali další souřadnice a nečekaně vedly zase do Bystrého, a tentokrát s námi jel jenom Viki. Souřadnice nás vedly do údolí  za Bystrým. Auto jsme zaparkovali v Bystrém a vydali jsme se na kopec.Na kopci jsme došli k velkému stromu,na jehož větvích vypadalo že něco je,tak tam Viki vylezl,ale našel jen geocashku…, tak jsme šli na další kopec,kde jsme taky překvapivě zase nic nenašli.Když jsme se vraceli,narazili jsme na zvláštní druh mafiánských krav, proplížili jsme se kolem nich a když už jsme chtěli přeběhnout přes výběh,doběhli nás a zatarasily nám cestu,ale my jsme statečně se snažili všelijak je obejít a přelstít až nakonec se nám podařilo přeběhnout na druhou stranu bez úrazu.

Vrátili jsme se zpět do restaurace, kde už pro nás měl Matyáš s Bodlinou,připraveny další souřadnice,tak jsme vyjeli opět do směru Bystré,ale tentokrát jsme zastavili už před Bystrým,kde podle instrukcí to mělo být na louce v remízku,okamžitě jsme začali hledat,a někteří z nás dokonce prolezli remízek skrz naskrz, až nakonec…

jsme to našli! Byla to malá krabička s dvěma flashkami pohozená v trávě. Chytře jsme si s sebou nevzali notebook,takže pro něj museli Kulihrášek,Viki a Matyáš dojet. Přetáhli jsme si soubor na flashce a s euforickou náladou, že jsme se konečně někam posunuli, jsme jeli zpět do restaurace.

Na flaschce byly soubory, které jsme měli otevřít. Všichni co měli notebook s internetem hledali, až nakonec se dohledali programu, který otevřel první soubor. Byla v něm fotka pomníku bitvy u Sadové (tuším) a když Matyáš našel i místo,kde se pomník nachází, terení tým spolu s Matyášem vyjel směr pomník,který ležel nedaleko od Náchoda. Jeli jsme asi půl hodiny až jsme pomník našli kousek za městem Vysokov. Asi deset minut jsme hledali v okolí pomníku, na pomníku, u pomníku až jsem našla papírek přilepený na stuze u růže položenou na pomníku. Na papíru byl kód,který jsme poslali do řídícího střediska a pomalu jsme se tam i vraceli,což byla velká chyba,protože jsme asi po půl hodině jeli (bez Matyáše,s Vikim) ZASE směr pomník a ještě dál,čímž jsme ztratili spoustu času, protože jediný instrukce co jsme měli bylo hledat větrný mlýny a Václávice (v souboru který Viki s Bodlinou otevřeli, pomocí kódu,který jsme jim poslali,byla fotka větrných mlýnů a zkomolení slova Václavice)

Ve Václavicích jsme se zastavili u dalšího památného místa s námětem nějaké bitvy, tam  jsme našli jenom další geocashku,což nám vůbec nepomohlo. Potom jsme dostali zprávu,že máme jet do Nového Města nad Metují,že jsou tam staré větrné mlýny.Jeli jsme tam asi hodinu,přičemž jsme museli Nové Město nad Metují složitě objíždět, protože cesta přes něj byla zavřená.

Když jsme dojeli k větrným mlýnům už se začalo pomalu smrákat tak jsme co nejrychleji hledali okolo mlýnů nějakou další šifru, ale i když jsme se snažili sebevíc, padla tma a nám musel k hledání stačit mobil,nakonec když už jsme konečně něco našli,zjistili jsme,že je to jen další (třetí) geocashka…A protože už nebylo vidět na krok,zabalili jsme to a vyjeli směr Stárkov.

Všichni jsme se pak sešli ve Stárkovské faře,řekli jsme si že to bylo víc než jsme čekali (čekali jsme, že najdeme jednu,našli jsme tři!!!) a pomalu se odebrali ke spánku,tentokrát tam vlastně skoro nikdo nebyl, takže jsme si aspoň užili neprobdělou noc J

Ráno jsme se nasnídali z posledních zásob, co jsme měli, zabalili a rozloučili se s vedoucím celé akce a odjeli zpět do Klecan.

Myslím, že můžu mluvit za všechny když řeknu, že to byla skvělá zkušenost a že by jsme se toho příští rok též rádi účastnili.

Anče

Pražský Čekatelský Oddechový Lesní Kurz

(Máťa + Viki)

          Ve dnech 4. – 14. srpna jsme se zúčastnili letního běhu čekatelského kurzu Pračolek, který je organizován skupinou Parvula. Čekatelské kurzy jsou předstupněm ke kurzům vůdcovským, jejich úkolem je naučit účastníky pracovat s oddílem a podílet se na jeho vedení. Mají různou podobu, konkrétně Pračolek je sestaven z tří částí – jarní seznamovací víkend, hlavní letní běh a konečně čekatelská zkouška, která nás čeká v říjnu.

 
 

          Jelikož jsme se ani jeden nemohli zúčastnit jarního víkendu, byli jsme s Vikim mírně v rozpacích, co od kurzu očekávat. První z těžkých úkolů bylo především zabalit si na desetidenní tábor s vědomím, že nás čeká osmikilometrová štreka ze zastávky do tábora. Po letech, kdy jsme byli zvyklí balit způsobem „naházet do auta a hurá na místo“ to byla zajímavá změna. 

          Cestu jsme zvládli bez problémů a začal samotný kurz. Po nějakých pěti letech, co jezdíme s Vikim na tábory jako součást vedení, byla docela zajímavá zkušenost, tábořit si z pohledu člena. Čekatelský kurz se ovšem nedá srovnávat s našimi tábory nebo zážitkovými kurzy, protože jeho hlavním úkolem je především připravit nás na čekatelskou zkoušku. Většinu programu tedy tvořily přednášky instruktorů na nejrůznější témata související se skautingem, ať už se jednalo o přípravu programu, zdravovědu, vedení oddílového účetnictví, ale také systém organizace Junáka nebo popis, jak jsou střediska vnímána z právního hlediska.

 
 

          Abychom se od rána do večera jenom neučili, byly pravidelně na pořadu dne i programy určené pro zábavu. Ty byly tvořeny střídavě rukodělnými pracemi a více či méně fyzicky náročnými hrami. Přestože některé tyto „zábavné“ činnosti byly spíše frustrující, nakonec jsme si s Vikim odvezli celou řadu věcí z papíru, proutí i dřeva. Nejzábavnější byla pak čtyřiadvacetihodinová výprava, během které jsme měli plnit celou řadu úkolů, od jednoduchých (postavte si ležení a spěte aspoň tři hodiny), přes kuriózní (celou dobu neste syrové vejce a nerozbijte ho), až po přímo šílené (mluvte třicet minut jen ve zdrobnělinách – tento úkol jsme plnili zrovna uprostřed civilizace, což vzbudilo zasloužený rozruch)…

          Ačkoli nese kurz název „Pražský“, ve skutečnosti bylo z Prahy jen minimum účastníků. Přestože většině čekatelů (a čekatelek) bylo okolo 17 let, věkové rozpětí bylo od 15 do 23 let. Navíc souběžně s Pračolkem probíhal vůdcovský kurz Polojasno, se kterými jsme měli spoustu programů společných. To dává dohromady nějakých 30 roverů z celé republiky plus početný instruktorský sbor, a tedy hodně prostoru pro výměnu názorů i zkušeností. Jako nejkontroverznější téma k rozhovoru se opět ukázalo téma alkoholu v rukách vedoucích na skautských akcích, ale debatovali jsme i o systému družin, krojích, a zajímavé hádky se vedly i o takové banality, jakými jsou povely při nástupech.

 

            Jak tedy kurz Pračolek hodnotit? Za sebe jsem byl spokojen. Čekatelky nejsou zážitkový kurz jako např. Pruty, takže kdo čeká, že se bude od rána do večera válet smíchy a usínat nadšený, bude zřejmě zklamán. Přednášky ale byly zajímavé, byly vedeny velmi příjemně, a přestože ze začátku existovaly výtky směrem k organizátorům, díky perfektně fungující zpětné vazbě nakonec vše mezi Parvulou a námi klapalo bez problémů. Potkali jsme spoustu zajímavých lidí, dozvěděli jsme se docela dost věcí a především to byl důležitý impulz, který jsme potřebovali.

Přesto jsme ale na čekatelky vyrazili docela pozdě, vždyť s Vikim jsme patřili mezi nejstarší účastníky kurzu. Doporučuju tedy zejména mladším roverům, ať vyrazí na čekatelky co nejdříve, protože právě pro ně jsou určeny. A pokud se budou rozhodovat kam jet, můžu jim s klidným svědomím doporučit právě Pračolka.

            Napsal Máťa

            P.S: v době napsání článku ještě nemáme za sebou samotnou čekatelskou zkoušku, takže se moje hodnocení možná ještě změní J

V rámci příprav na letošní roverské setkání ObRok 2011 proběhla úprava horní klubovny na srubu.

 

                "První věc, kterou musel náš kmen rozhodnout, bylo stanovení priorit – náš útulný srub má totiž hned dvě místnosti, které nebyly naplno využívány, a otázkou tedy bylo, kterou z nich začít.  Kmen vcelku logicky rozhodl, že nejjednodušší bude zpřístupnit veřejnosti naši roverskou klubovnu a klubovnu rozpadlého Druhého oddílu bude využívat top management našeho kmene jako konferenční místnost, což se bude nepochybně hodit, až bude z RS Klecany akciovka s miliardovým obratem. Mohli jsme tedy soustředit náš mozkový potenciál na otázku, jak upravit tu další klubovnu, aby se dala využít i pro neskauty.

                Diskuze byla vedena na střediskové radě a zpočátku se vyvíjela klidně. Bylo rozhodnuto, že se z klubovny vyhodí veškeré nepotřebné krámy, na jedné straně se udělá vyvýšené pódium a že bude na podlahu položen koberec. Poté následovala poměrně drsná hádka o výšku pódia, kde se smlouvalo doslova o každý centimetr. Při této diskuzi se definitivně potvrdilo, že „na velikosti záleží!“

                Po pečlivém naplánování se přešlo od slov k činům. První fáze úpravy klubovny se dá označit jako destruktivní. Mladí a neklidní členové RS už dávno toužili vyhodit ze srubu spousty nepotřebných krámů, a proto se původní plán „vyklidit klubovnu“ změnil na „zničíme a vyhodíme vše, co nám přijde pod ruku“. To vše za využití nejmodernějších technologií, speciálně pro tento účel vyvinutých vědeckým týmem NASA – za všechny zmíním např. patnáctikilové kladivo s pracovním názvem Alík.

                Když už se nedalo nic dalšího zničit Když byla klubovna uklizena, mohlo se přejít ke konstruktivní části plánu. Levná pracovní síla našich roverů a rangers se pod vedením zkušeného stavbyvedoucího Pepina vydala dne 20. 2. stavět pódium. Nedbali jsme nepříznivých pracovních podmínek (teplota na pracovišti určitě neodpovídala normám EU) a za hudebního doprovodu Filharmonického Orchestru Evropa 2 jsme natírali, hoblovali, izolovali, lepili, dvakrát měřili, jednou řezali a prováděli další činnosti připomínající práci. Při tom všem nám pomáhali roveři z Úval. Díky Pepinovi jsme pódium postavili za jednu neděli, čímž tento student ČVUTu potvrdil letitou teorii, že vše důležité se dá na vejšce naučit za dva semestry a zbytek času tam studenti tráví, jen aby nemuseli makat. Koberec byl pak definitivně položen na schůzce v pátek 25.2."

 

      21.11. proběhla akce nazvaná Roverské kino. Sešli jsme se ve srubu okolo 18:30, na začátku jsme oficiálně přivítali Lokiho v kmeni, předali jsme mu RS nášivku, zařadili do emailové konference a přizvali ke splnění roverské zkoušky na táboře příštího roku.

 

     Poté jsme si povídali o akcích které nás čekají, trochu jsme řešili situaci a vybavení našeho srubu a potom už nic nebránilo v cestě podívat se na film. Díky projektoru jsme promítali na celou zeď a alespoň já jsem si to užila. Akce se zúčastnili: Buba, Vlaďka, Máťa, Viki, Borůvka, Loki, Týna, Anička, Kája, 6apůl, Kulihrášek, Hynek, Jana

 

– Janina – 

Dne šestého měsíce listopadu léta páně 2010 povolal moudrý a spravedlivý (bůh mu žehnej) král Čestmír Veliký na svůj hrad mnoho statných jinochů z okolních měst a vesnic.

Mladých mužů dorazilo, že bych to ani na prstech mých rukou nenapočítal. Plň očekávání, byli jinoši uvedení do letního altánku krále, kde se jim dostalo dalších zpráv. Tyto zprávy jim přinesli věrní a nejbližší Čestmírovi služebníci – rytíř lord baron sir Dobročin Krásorád, rytíř sir Zlochtěj Zamordov, vrchní dvorní stopař Lesomil Stopatu, osobní Čestmírovi ochránci Konzervis Plechubřink a Juraj Janošík a v neposlední řadě také králův osobní rádce a dvorní soudce Smrtislav Zarostlov. Ti příchozím holobrádkům oznámili, že moudrý a spravedlivý (bůh mu žehnej) král je povolal do svých služeb a že se z nich stanou pážata. Aby začátek jejich urozené a ušlechtilé cesty rytíře nebyl pro ně příliš namáhavý, rozděleni byli do pážecích družin. První družina pážat na počest rychlosti jestřábů pojala jejich jméno, sílu orlů zas svým jménem blahoslavila družina druhá. Co by to však bylo za pážecí družinu bez pořádného pokřiku, který jim bude dodávat odvahu na jejich strastiplné cestě. Každá družina tudíž si svůj pokřik vymyslela. Ale nejen to. Páže sice musí být odvážné a umět mečem vládnout, ale také musí umět pobavit pána svého. Proto každá z družin musela si pro našeho moudrého a spravedlivého (bůh mu žehnej) krále připravit divadlo krátké.

Poté přišel čas, aby samotný moudrý a spravedlivý (bůh mu žehnej) král Čestmír stanul před svými budoucími pážaty a osobně je přivítal. Tož jeho služebnicí nahnali mladíky před bránu královského hradu a na jedno koleno poklekli. Král Čestmír Veliký (bůh mu žehnej) předstoupil před své poddané a usedl na svůj trůn, zářivý jako slunce. Přivítal mladíky oddané a shlédl spolu se svými služebníky jejich umění dramatické. Poté, co jeho bystrá ucha královská vyslechla také bojové chorály Jestřábů a Orlů, usoudil moudrý a spravedlivý (bůh mu žehnej) král Čestmír, že mohou se z neotřepaných jinochů stát pážata královská. Než se však tak stane, musí každý z nich složit přísahu na Zlatý trám. Přísahu sloužit dobru, Zlatému trámu, který toto dobro představuje, a králi, jemuž Zlatý trám patří. Pak moudrý a spravedlivý (bůh mu žehnej) král vytáhl zpoza svého pláště Zlatý trám. Všichni museli uhnout před jeho září. Jestliže královský trůn zářil jako slunce, zářil tento svatý artefakt jako světlo všech hvězd, jenž jsou po noční obloze rozesety.

Když se však již první budoucí páže k přísaze mělo, přiskočil sir Zlochtěj Zamordov ke králi a podle jej bodl dýkou! Ale nejen to! Dovolil si ve vší své podlosti také ukrást Zlatý trám ze samotné královy paže! Příliš pomalí byli královi osobní strážci, kteří, zaskočeni Zlochtějovým odporným činem, tasili své meče teprve, až byl již zrádce na útěku. Krále, zraněného a krvácejícího, zachytil a na svých rukách odnesl jeho rádce Zarostlov. Do královského lazaretu k ranhojičům jej odnesl. O překvapená a zmatená pážata musel se nyní postarat Lesomil spolu s Dobročinem.

Když se královi strážci vrátili bez hlavy zrádcovi, museli se spolu s ostatními poddanými poradit, co dále podniknout je třeba. Král byl smrtelně raněn a život z něj pomalu prchal jako voda z nádoby prasklé. Pouze moc Zlatého trámu stav jeho by zlepšila a zdraví mu vrátila. I rozhodli služebníci takto. Sir Dobročin s družinou Jestřábů a Lesomil s družinou Orlů vydají se za moudrým věštcem, který má svůj příbytek v horách dalekých. Moudrý věštec jim osvětlí, kde se zrádný Zlochtěj nachází a poté naleznou i Zlatý trám. Osobní stráž a rádce zatím zůstanou u krále a na jeho stav budou dohlížet.

I vydaly se družiny spolu se svými průvodci na dlouhou a nelehkou pouť. Nejprve zamířily do bažin zelených, kde musely po malých ostrůvcích putovat, aby nepadly do tamějších vod jedovatých. V Černých skalách potkaly skalního skřítka, který je nechal svými skalami projít teprve, až z hnízda draka černého pět dračích vajec mu přinesly. V hlubokém lese chladná mlha je zastihla, takže slepí museli se z lesa vymotat. Když však k Zlatému kaňonu dorazily, zjistili, že most, který, přes něj dříve stával, již nestojí. A tak musela budoucí pážata postavit most nový. Jak se tak blížil k věštcovu bydlení, narazila na řeku velikou. Ani ta jim v další cestě nezabránila, neboť budoucí pážata hbitě a rychle postavila pevné lodě, s kterými řeku překonala. Poslední překážka, která je dělila od věštce, byl dům plný zbloudilých duší a hučících duchů. Když však bylo hochům nejhůře, stačilo si zapět bojový chorál družiny své, a po strachu nebylo ani stopy. Po dlouhé pouti stanula budoucí pážata konečně před věštcovým obydlím. Po věštci však nebylo zraku ani sluchu. Moudrý věštec, očekával, že budoucí pážata dorazí, a dopisy s radou, kde Zlochtěje mají hledat, nechal před svým prahem. Zlochtěj se i se Zlatým trámem ukryl na jedné ze svých početných tvrzí.

Jeho černé pevnosti ani zástupu jeho žoldnéřů se však budoucí pážata nezalekla a s odvahou a odhodláním jala se Zlochtějovu tvrz obléhat. Zlochtějovi vrahouni byli silným soupeřem, nakonec je však družiny společnými silami zdecimovaly a tvrz dobyly. Sir Dobročin se tváří v tvář utkal samotnému Zlochtějovi a po litém boji jej připravil o jeho meč. Zlochtěj byl však slizký jak had a opět se mu podařilo uprchnout. Než se však takto stalo, uklouzlo mu z jeho hadí tlamy, že Zlatý trám zahodil v Močále smrti a že ho už nikdo nikdy nenalezne.

Nedala budoucí pážata na Zlochtějova slova a vydala se do Močálu smrti, kde byla tma jako v té nejčernější noci, hledat Zlatý trám. Po dlouhém a únavném pátrání však družiny narazily na podivný zlatý přízrak. Přízrak Zlatého trámu. Ten jim potvrdil Zlochtějovi hrozby, že Zlatý trám je opravdu navždy ztracen v temném močálu. Zoufalá pážata se myslí ubírala k trpícímu králi, který kvůli jejich selhání ztratí život. Přízrak jim však také pošeptal, že pokud dokončí přísahu Zlatému trámu a králi, kouzlo Zlatého trámu přetrvá, vrátí se ke králi a zachrání mu život. A tak složila budoucí pážata jednotlivě slib a vrátila se na tvrz.

Král byl zachráněn a byl znovu plný sil. Než se však mládenci stanou pravými pážaty, pověřil je král posledním úkolem. Dopadnout a přivést Zlochtěje, který se ukryl v hrobce svého rodu Zamordů. Pážata, kterým uzdravení krále dodalo dalšího odhodlání, vydala se do temné hrobky rodu Zamordů. Družiny prošly mnoha nástrahami a pastmi, až se nakonec postavily samotnému Zlochtějovi Zamordovi. Teď tu však nebyl sir Dobročin, takže pážata sama musela čelit hroznému šermíři. Po tvrdém boji a mnoha zraněních však nakonec družiny Jestřábů a Orlů společně pokořily a zajaly Zlochtěje. Odvedly ho před krále, který ho nechal za jeho hrozný čin, ztracení Zlatého trámu a zradu krále, uvrhnout do žaláře až do konce jeho dní. Pak se však moudrý a spravedlivý král (bůh mu žehnej) Čestmír Veliký otočil na své družiny budoucích pážat, uchopil svůj meč, a pasoval je na právoplatná pážata. Všichni si to zasloužili za svou odvahu, odhodlání, čestnost, věrnost, víru a hlavně vzájemné přátelství. Určitě z nich jednou budou skvělí rytíři. Kdo ví? To ukáže až čas.

                                                                      Dvorní kronikář Milus Mamutus

Zde  je ke stažení zvací dopis.

Pekelná akce vznikla jako projekt, jenž jsme měli s klukama vymyslet během a po skončení roverského kurzu Svatoplukovy pruty. Proč pekelná? Na SP, tak, jako na každé skautské akci se snažíme vyvarovat sprostých slov. Já jsem si řekl, že se budu snažit místo nich používat peklo (např. dopekla!). Ne že bych to používal tak často, ale "peklo" se mi vrylo do hlavy, a když jsem vymýšlel pracovní název, tak mě napadlo právě "Pekelná akce" (myšleno zase tak, aby se nemluvilo vulgárně). Nikdo neprotestoval a tak to tak zůstalo.

Před zahájením vlastního vymýšlení konkrétních detailů jsme si stanovili cíle, k nimž má akce vést nebo je alespoň přiblížit. Jako největší úspěch chápeme posun ve vnímání Kmene staršími skauty.  

Akce se zúčastnili:

Mamut, Máťa a já (Viki) jako organizační tým

Anča Sýkorová, Anča Koktanová, Kája, Niki, Týna jako skautky

Petr Šimon jako skaut

Borůvka, Hynek, Janina, Kulihrášek, Loki, Pepíno a Vlaďka jako RS

 

Začátek akce jsme stanovili na pátek 1. října. V 18:00 byl sraz na Hl. Nádraží v Praze. Nikdo z účastníků netušil, že se tam s nimi nesejdeme. V 18:00 jim přišla SMS zpráva, kam a v kolik hodin mají vyrazit. Na nádraží do Dobřichovic, kde se celá akce odehrávala, dorazili úplně všichni, kteří se přihlásili a udělali nám tím velikou radost.

 

První úkol, který účastníci dostali hned po příjezdu na nástupiště, bylo odemknout vchod do základny, který "zlá čarodějnice" zamkla čtyřmi zámky. Získání klíčů neprobíhalo zrovna jednoduše a tak jsme se do základny dostali až hodně pozdě, za tmy. Všichni se drželi statečně, respektive držela je myšlenka na "vysněnou večeři", kterou si měl každý přivézt. Pro některé byl tedy šok, že "svou" musí předat jinému, náhodně vylosovanému účastníkovi. Všichni se s tím ale nakonec popasovali na výbornou a den jsme zakončili hraním stolních her a hraním na kytary.

 

V sobotu ráno nás hned čekala skvělá, "dobrovolná" rozcvička. Snídaně probíhala v lehce divokém stylu, ale nakonec se spokojeně najedli i největší brblové. Ve sportovním duchu probíhalo celé dopoledne, kdy jsme se naučili pravidla "Ultimate frisbee" a rovnou je aplikovali v ještě ultimátnější hře mezi stromy.

Oběd si každý z účastníků mohl vybrat ze dvou jídel. Jen co nám trochu slehlo, už jsme začali zase sportovat. Vyzkoušeli jsme několik alternativních her "naskakovaná". Další odpolední program byl již klidnější, abychom neumřeli únavou. Konkrétně se jednalo o "Službu". Asi nemá smysl vysvětlovat, o co jde, těm, kteří to nevědí.

Následovala Mamutova detektivní hra, která trvala až do tmy. Poté opět přebral otěže Máťa s hrou "Vězňovo dilema", která byla velice poučná a vzbudila mezi námi veliké vášně a bouřlivé diskuse. Po večerech probíhala více-méně volná zábava spojená s večeří a také s hrami, které si měli všichni účastníci pro ostatní připravit. Mezi jinými vzpomenu na hru Romeo – Julie při, které byl úkol podle hmatu rozpoznat svého Romea (svou Julii) mezi jinými.

 

Nedělní ráno bylo pro nás – organizační tým trošičku náročné, protože jsme pro všechny chystali snídani "do postele". Po IT rozcvičce si Matyáš připravil progam s názvem "V cizí kůži", který všechny pobavil. Aby pohybu nebylo málo, vyrazili jsme na místní fotbalové hřiště s cílem zahrát si softball. Po chvilce jsem přesvědčil místního "sekače trávy", aby nás nevyháněl a suprově jsme si zahráli. K obědu jsme si opekli buřty a nejspíš jsme trhli rekord v počtu spadlých buřtů do ohně. Po odpoledním klidu jsme pomalu začali uklízet základnu. Před odjezdem ještě přišel na řadu program "Týmové role", který měl ukázat kdo jak je v týmu platný – jak ho chápou ostatní.

 

Cesta zpátky proběhla naprosto bez problémů. Podle zpětných vazeb, které jste nám poslali, se Vám to patrně moc líbilo. To jsme velice rádi. Výtky, které k této akci byly, byly dvě, a to záchody a stravování. Záchody jsme bohužel nemohli ovlivnit, ale o co ta "kadibouda" byla horší, než ty, co jsou na táboře? Stravování možná nebylo 100%, ale kde jinde na výpravách nebo podobných akcích byl výběr ze dvou jídel? :D. Těším se na Vás na příští akci/výpravě.

                                                                                                                                   Viki

PS: Zvláštní poděkování dobřichovickým skautům za poskytnutí základny a Janině která to všechno výborně fotodokumentovala.

Ohlasy:

"Neni co dodat – skvělý víkend se skvělými lidmi :)Moc díky :)"

                                                                                            Anča S.

"Bylo to fakt super..ráda zopakuju…:)"

                                                       Borůvka

"Kluci se opravdu hodně snažili, abychom si to užili a myslím že se jim to povedlo… díky"

                                                                                                                                     Loki

"Bylo to skvělé doufám že to zas zopakujem moc vám za ten víkend děkuju..vám všem…"

Kája

"Bylo to fajn a práce těch tří se na tom odrazila. Chtěl bych aby bylo více takové iniciativy ve středisku."

Kulihrášek

"Parádní program, velká zábava a hodně srandy…tak to má bejt..:)"

Pepíno

"Tenhle víkend nebyl žádnou ztrátou času. Náramně jsem si to užila."

Niki

"Když se parta spolu srazí, zábavu si nepokazí!"

Mamut

"Snažili jsme se co to šlo, aby se to lidem líbilo. Myslím že se nám to povedlo."

                                                                                                                     Máťa

"Tak dobře jsem si frisbee dlouho nezahrál. Příjemně strávený čas a účelně vynaložená námaha. Díky"

                                                                                                                                        Viki

          Tři pruty Svatoplukovy jsou roverský motivační kurz – toto vznešené označení pro nás rovery znamená, že někam pojedeme a o nic se nemusíme starat. Po organizování tábora celkem příjemná změna. J Z našeho kmene se účastnili Mamut, Viki a já, čili komplet vedení 3. Oddílu. Na rozdíl od ostatních akcí na Prutech spolu členi kmene tráví minimum času, protože na většinu programu jsou rozděleni do jednotlivých „prutů“ a sice Outdoor, Příroda a Tvořivost. Naše skupina si program rozdělila následovně – atlet, lezec, parašutista a dalších sportů znalec Viki si nekompromisně zabral Outdoor, tanečník Mamut dostal od svých Múz povel zařadit se do Tvořivosti a já jsem tedy balil batoh s vidinou dní strávených v lese požíráním kořínků… Dalším členem kmene, který se prutů zúčastnil, byl Buba – ten tam ovšem jel jako instruktor, takže jeho příprava spočívala především v shánění hektolitrů kafe, energy drinků, cukrů a bičů.

          Nicméně program byl po všech stránkách nabitý. Ačkoli instruktoři působili někdy dojmem, že pokud nestihnou další program včas, tak je Svatopluk hodí lvům, nakonec se skutečně vše dělo téměř přesně podle harmonogramu, což je na roverskou akci jev hodně neobvyklý. A co vůbec program obnášel? Podle toho co jsem postřehl, tak Outdooráci (všeobecně vítáni jako levná síla pro každou práci, na kterou nepotřebujete mozkové závity) se věnovali nejrůznějším sportovním výkonům, od fyzicky náročných snídaní, přes rugby i s nácvikem maurského tance „haka“ až po klouzání se po čemsi kamsi… Tvořivost (brána pro změnu jako „ti divní, jímž se nemá odporovat“) zase provozovali vše, co se dá byť jen trochu označovat jako umění, což pro Tvory znamenalo cokoli, u čeho se dá pořádně zasvinit, nebo jinak udělat brajgl.

          Samozřejmě ani jeden z těchto „podprutů“ se nedal srovnat s elitní skupinou Příroda. Ať už se na to podíváme z hlediska snídaní (je lepší šplhat za jídlem po stromech, nebo vychutnávat lesní plody donesené zkušenou botaničkou?) nebo programu (jakýkoli intelektuální výkon se od outdooru čekat nedal, u tvořivců si zase člověk nikdy nemohl být jistý čistou košilí). Každopádně mezi zážitky prutu Příroda, zvaného též „tvořivý outdoor“ patří např. východ slunce na Varhošti, hra Vězňovo dilema nebo brodění lososů proti proudu. Ve chvíli, kdy se naše maskulinní skupina dočkala daru z nebes v podobě okouzlující El(M)išky, mohli jsme všichni takříkajíc chrochtat blahem.

 

          Jakkoli byl program s Pruty bohatý, našlo se místo i na neprutový program, asi abychom nezapomněli, jak vlastně náš kmen vypadá. Ten nám poskytovalo excelentní duo Šípek – Káďa a během něj jsme dumali nad fungováním našeho kmene, nad roveringem i službou jako takovou. Myslím, že nejsem jediný, koho právě tyto programy zaujaly nejvíc, spolu s kolektivními programy jako byl Sofiin Minisvět, kde jsme se snažili vstřebat myšlenky filosofů nebo Open Space, během kterého se dalo např. diskutovat se starostou Junáka o přístupu k alkoholu na roverských akcích…

                                                             

     Káďa                                          José                                 Šípek

          A nějaké shrnutí? Rozhodně nás Pruty napumpovaly zážitky a nápady na program. To nejlepší jsme pak předali našemu kmeni při říjnové Pekelné akci. Zároveň jsme potkali i spousty lidí, kteří se aktivně angažují v Junáku, např. lidi z Lanáče, Roverského odboru, Mikulášského semináře ale i třeba Jamboree. Přidejte k tomu bandu roverů z celé republiky a vyjde vám kurz, který za to stojí. Věřím, že nikdo z nás nelitoval, že tam jel.

 Napsal Máťa