Pokud si říkáte, že nebude těžké zorganizovat dvoudenní výpravu, tak jste na omylu. Dvoudenní výprava zahrnuje spoustu stresu, soustředěnosti a hlavně zodpovědnosti. Abych Vám to trochu přiblížila, pokusím se vám vylíčit naší dvoudenní výpravu se světluškami.
Začaly jsme sebe i světlušky připravovat přibližně dva dny před výpravou, což zahrnovalo plánování trasy a míst na spaní, vysvětlování světluškám “co a jak“ (ve formě programu, samozřejmě), rozpočet, objednávání jídla apod. No, nebudu lhát, byla to fuška. Ale nakonec jsme se vší připraveností vyrazily ve čtvrtek 5. srpna, vstříc našim blízkým dobrodružstvím. Čímž naše obavy o organizaci neskončily, teď šlo hlavně o zodpovědnost a bezpečí našich malých světlušek. První kopec holky úspěšně zdolaly a k našemu překvapení i bez otravného „Vlaďko, mě už bolí nohy a Ani, já mám žízeň“
Vybraly jsme si zkrátka dobrý tým 😀
Věc, na které jsme si s Vlaďkou daly extra záležet, bylo jídlo. A tak naše první zastávka, byla spíše obědní, nežli odpočinková a taky jsme se setkaly s první a zákeřným problémem, který nás doprovázel celou naší výpravou.
Byli to malí, zpropadení, štípaví, červení a hlavně neodbytní…MRAVENCI! Jediná naše záchrana byl fenistil, jediná naše úleva byla voda a jediná naše zbraň byl útěk. Zanechaly jsme tedy mravence mravenci (i když to byl nelehký úkol) a pokračovaly jsme v cestě směrem k našemu plánovanému tábořišti. Cesta byla únavná a i přes vedro a vyčerpání jsme dorazily na místo určení, čímž byla přehrada Naděje, kde naše znavené světlušky chytily druhý dech a už byly ve vodě. Bohužel to bylo frekventované místo, takže jsme se musely potýkat i s jinými plavci a piknikáři.
Už jsme se chystaly na rozbalení spaní, ale co se nestalo…hlasitě zahřmelo. Rozhodly jsme se s Vlaďkou vyrazit ještě 2km ke skalnímu převisu, kde bychom mohly zůstat suché. Vyrazily jsme tedy svižným tempem a jen tak, tak jsme utekly hustému dešti a nelítostným bleskům. Problém byl, že pod skálou nebylo dostatek místa, voda stejně tekla všude, takže i přes naší velkou snahu zůstat v suchu, jsme byly přece jenom trochu mokré (hlavně ty, co běhaly od jedné světlušce k druhé a nebo ty, co schovávaly batohy, protože na ně uvnitř nebylo místo). Nakonec jsme bouřku přečkaly a rozhodly jsme se odebrat směr tábor, ale aby toho nebylo málo, cestou zpět se na nás opět mračilo nebe a vyhrožovalo další velkou bouřkou. Jelikož se světlušky bály, vyhodnotily jsme situaci tak, že nejlepší bude odvézt jim bágly a dojít do tábora. K tomu jsme oslovily Lukáše s Janinou, kteří souhlasili, že přijedou. Objevili se i další zachránci, kteří se nabídli, že nás všechny odvezou do tábora autem. Souhlasily jsme a vyčkávaly na příjezd aut pod deštníky v nedaleké hospodě.
Poté, když jsme se všechny v pořádku dostaly do tábora a vypily horký čaj, jsme si co nejrychleji zalezly do spacáků a usnuly. 😀
Anče