Z deníku Janiny: Středisková výprava
Čtvrtek jsem strávila balením. Ono to balení dnes zabere nějak víc času, když musím balit nejen sebe, ale i manžela a dvě děti. Ve 2 hodiny jsem ale byla hotová, naložila vše, co jsem usoudila, že bude na výpravě potřeba a vyjely jsme s mými holkami pro Anče do Máslovic. Ona bude 14 dní po výpravě maturovat a jede s námi, chápete to? Takového akčního a aktivního člověka jsem snad ještě nepotkala. Ale ještě, že jela. Aspoň tam měly malé světlušky, když plakaly a potřebovaly pomoct, svou vedoucí.
Naložit tedy Anče, ještě se stavit ve srubu pro střediskové věci, které na výpravu potřebujeme, a můžeme vyrazit. Do Litoměřic to naštěstí po dálnici není daleko a tak tam za 45 minut přijíždíme. Musíme najít skautskou základnu, která má být od Litoměřic asi 4 kilometry. Kdysi jsem tam byla s jedním skautským kurzem, ale to už je dávno. Naštěstí zjišťuji, že Anička nejen že zná Litoměřice, kde bydlí jejich příbuzní, ale dokonce na základně taky nedávno byla s jiným kurzem.
Po chvilce nejistoty a pátrání přijíždíme do osady Mentaurov ke stejnojmenné skautské základně. Rychle přebírám základnu od správce, vybaluji auto a odjíždím na nádraží pro moji kamarádku Janinu N., která nám už tradičně na střediskových výpravách pomáhá vařit. Jdeme rychle nakoupit. No rychle. Ono se pro 33 lidí nedá moc rychle nakoupit. 12 chlebů, 33 jablek, 33 banánů apod., to není jen tak ale snažíme se. Po hodinovém nákupu a následovného nacpání auta nákupem k prasknutí se vydáváme k základně.
Kolem půl osmé mi již volá Panda, kde jsem, že už jsou na nádraží a čekají na mě, až přijedu s autem a naložím prťatům krosny, aby se s nimi nemusela tahat sama. Nakonec je beru asi polovině výpravy. Stále mě překvapuje, kolik věcí je schopné naše malé auto pobrat.
Ještě podnikáme druhý nákup v jiném supermarketu, a když se vracíme zpět, stále vyhlížíme, kde naši účastníci výpravy jsou a potkáváme je asi kilometr před základnou. Jsou rychlí, pěkně šlapou.
Po příchodu dětem rychle vysvětluji, jak to bude večer probíhat, seznamuji je se základnou a pak už se jdou všichni ubytovat a najíst. Přeci jen je už 9 hodin večer. V 10 je večerka.
Ráno se z chodby ozývá křičení vlčat asi už od 7 hodin, budíček oficiální je v 8. Adam si statečně bere rozcvičku. Pak snídaně a hurá na program. Celou výpravou nás provází příběh Charlese Darwina, známého přírodovědce, a proto děti dopoledne sbírají a přiřazují obrázky rostlin a jejich jmen a popisů se Savčetem a Smíškem, odpoledne se připravují na dalekou plavbu, kterou Darwin podniknul za svého života a díky práci a objevům na ní, se z něj stal slavný vědec. Získávají tedy zásoby na loď a poté je s ostatními skupinami mění. Následuje program Adama a Smíška, který zaměřili na poznání oddílu skautů a skautek. A tak se ke stávajícím skautům přidali i vlčata a světlušky, které budou ke skautům za chvíli přestupovat. Pro úplná píďata měl program Hyneček a Kuba, stejně tak jako po večeři, kdy s Hynečkem děti pojídaly piškoty na čas, zahlédla jsem nějakou hru s toaletním papírem apod.
V sobotu jsme děti hned po snídani poslali se „plavit s Darwinem“ a Vikim, takže se praly s azimutem a na určené trase sbíraly různé cizokrajné rostliny a lebky pralidí. Odpoledne odpočívaly po plavbě, kdy měly připravených pět odpočinkových stanovišť typu: masáže, vyprávění příběhů, svačinka a následná příprava svačiny pro další skupinu apod.
Po dostatečném relaxu po plavbě se snažily pro Darwina sehnat co nejvíce embryíí, aby mohl dokázat svou evoluční teorii.
Měla jsem celé odpoledne na starost a tak jsem úplně zapomněla na okolní svět. A když mi kolem 18 hodiny přinesli dítě, že už by asi chtělo pít, vzpomněla jsem si, kde jsem a co mám za další povinnosti. Takže, ne že bych měla po skončení programu volno a mohla jít na večeři, ale šla jsem krmit a uspávat. Proto jsem možná z výpravy přijela v neděli tak unavená. Účastnit se programu a ještě se starat o dvě malé děti – v mezičasech. Ale mě to baví. Mohla bych zůstat spát s holkami, ale stejně jsem se sebrala a šla k ohni za lidmi, které mám ráda.
V neděli ráno, když jsem v 8 hodin šla budit, spali všichni! Do jednoho. Nejsem asi sama, koho program unavil. Vlak jel dětem v 11:40, a tak jsme hned po snídani začali balit a uklízet a uklízet a balit. Kolem půl 11 jsme dali hromadnou fotku před základnou, loučící kolečko a děti odešly. Tentokrát si každý nesl své všechny věci sám, cesta byla celou dobu z kopce.
My jsme tam s Janinou a Ančetem douklidily, zabralo nám to ještě tak hodinu a půl. Janinu jsem „vrátila“ na nádraží odkud jsem ji ve čtvrtek vyzvedla a s Ančetem jsme vyrazily směr domů.
Bylo to fajn. Děti si doufám výpravu užily – podle zpětné vazby se některé programy povedly více, jiné méně. Jídlo spíše nechutnalo, mimochodem, to jsme tam řešili skoro celou dobu, jak každé dítě něco nejí, byly tam i takové, které nejedly skoro nic.
Příště si toho nesmím brát tolik. Protože potom z mých úst, když jsem měla program, zaznívalo na dceru: „běž za tátou, teď na Tebe nemám čas“ a on jí říkal to samé, když společně s Janinou vařili pro 33 lidí. Ale zase bych tímto vyřčením pohanila veškerou práci roverů a rangers, kterou na výpravě udělali. Nejen, že si každý vzal, připravil a zrealizoval nějaký program z harmonogramu, ale ještě aktivně a vypadalo, že i rádi a s nadšením vyplňovali volné chvíle míčovými a jinými hrami.
Díky, díky vám Anče, Hynečku, Janino N., Kubo, Savče, Smíšku, Viki a Pando, že jste mě v tom nenechali samotnou a pomohli jste mi s další střediskovou výpravou.
Janina