Výprava. To slovo vlčatům z 3. oddílu znělo v hlavě již od začátku tábora. Pro mnohé z nich se jednalo o první nefalšovanou výpravu se vším všudy. Budou muset překonat cestu plnou nástrah, slepých uliček a křivolakých cestiček. Navíc si budou muset sami uvařit, nést těžké baťohy a půjdou s Máťou a Mamutem, kteří je rozhodně nebudou šetřit. Sama sobě však odpřísáhla, že je nezklamou.
Ten den bylo krásné a jasné ráno, jak stvořené pro celodenní výlet. Vlčata se pořádně nasnídala, neboť věděla, že je čeká dlouhá cesta. Nebyla však sama, neboť na výpravu se ten samý den vydaly také skautky. Po snídani se zkontrolovala výbava, rozdalo jídlo a nabrala voda. Pak už jen stačilo se rozloučit s táborem a těšit se na celodenní dobrodružství.
Cílem výpravy byla Naděje, tradiční poutní místo. Běžný turista by se vydal po silnici přes Heřmanice a Mařenice. Odvážná vlčata se však vydala neznámou stezkou přes hustý les směrem na Krompach. Cesta byla stále ještě bahnitá po nočním dešti, navíc se vlčata musela schovávat před lesními hlídači, ukrývat se při náletech letadel a utíkat před potopou. Navíc je ohrožovala neposedná lesní klíšťata, která nepozorovaně přeskakovala z jednoho vlčete na druhé. Postupem času se stezka začala stáčet na západ, až vlčata dovedla až na okraj Mařenic k známé krčmě U tří líp. Ačkoli se jednalo o teprve první zastávku a na cestě nebyla ani hodinu, některé vlčata již zastihl hlad (spíš pořádná mlsná) a donutil je sníst celou svačinu. Jak tak vlčata seděla v zelené trávě, za obzorem se vyloupla jiná skupinka výletníku. Tedy spíše výletnic. Skauty pod vedením Borůvky totiž vlčata dohnaly. Pár minutek společného posezení, než se vlčata rozloučila a pokračovala dále v cestě.
Brzy se vlčata pod vedením MáMa (Máťa, Mamut) dostala na odbočku, která je dovedla až k Naději. Ale že to byla „štreka“! Cesta tak úzká, že musela jít všichna za sebou jako husy (či kachny?), a plná překážek, že si vlčata připadala, jakoby se prodírala vietnamským pralesem. Navíc, ten ohromný sráz dolů?! Kdyby někomu uklouzla noha a on se zřítil dolů, asi by do konce života musel chodit po rukách! Po těžké cestě se vlčata přeci jen dočkala, když uslyšela vodopád, signalizující, že Naděje je již blízko. Vlčata naposled překonala potok a již spatřila mezi stromy nadějskou přehradu i tábořiště. Hned, jakmile shodila ze zad výbavu, dala se vlčata do vaření. Z počátku sice měla drobné potíže s otevřením konzerv, nakonec si však poradila. Ne nadarmo se říká, že oběd, který si uvaříš sám, ti chutná nejlépe. Navíc, když je připraven na pravém ohni uprostřed pravé přírody. Po obědě MáMa vyhlásili polední fiestu, přičemž se odpočívalo a slunilo. Nakonec však nastal čas pomalu se vrátit. ¨
Aby cesta zpět byla ještě netradičnější, rozhodla se vlčata vracet se nikoli podle mapy, nýbrž podél starých bunkrů, které je měly dovést až k táboru. Zpočátku bylo velmi těžké dobře maskované bunkry najít, před bystrýma očima vlčat se však nic neschová. Po cestě zpět však nastala jiná komplikace. Většina vlčat, která si dopoledne chtěla zátěž odlehčit tím, že vypila veškerou přidělenou vodu, dostala žízeň. Navíc slunce začalo pekelně žhnout, což situaci ještě zhoršilo. MáMa sice ještě nějakou vodu měli, ne však tolik, aby stačila ukojit žízeň všech. Záchranu poskytla stará dobrá známá krčma U tří líp, kde poutníci vodu doplnili.
Poslední štací před návratem do tábora byl Babiččin odpočinek, kde vlčata nabrala poslední síly. Pak jen stačilo sejít serpentinami dolů z kopce a s oddílovým pokřikem na rtech vejít do tábora. Byl to ohromný zážitek s ohromujícími příhodami. Každé z vlčat na sebe mohlo být po právu hrdé. Zvládla náročnou výpravu v těžkých podmínkách. Svou přísahu, že nezklamou, splnila všechna do jednoho.
Koloušek v říji