Proslýchá se, že žila drowí matrona takové krásy, že po ní zatoužil nejeden vládce z okolních království. Legenda dokonce praví, že její krása okouzlila samotné slunce, které jí darovalo několik vlastních paprsků. Paprsky splynuli s jejími vlasy, a od té doby zářily jako samotné slunce.
Nicméně co je krásné, to každý chce. Jednoho dne tak na rozlehlém poli, kde zrovna krásná matrona chytala bronz, přišlo pět obrovských armád z okolních království a panství, aby o drowku svedly nelítostný boj.
Přišli všichni. Silní barbaři, kterým se podařilo získat na svých loupeživých výpravách mnoho krásných otrokyň. Žádná z nich se však matroně v kráse nevyrovnala. Přišli také trpaslíci, známí svou velkou láskou ke všemu lesklému. Matrona by se krásně vyjímala mezi jejich poklady. Podobné ambice měli také gnómové, kteří toužili získat matroniny kouzelné vlasy do svých lektvarů a artefaktů. Ani odvážná armáda lidí tu nechyběla. Lidé již po celé dlouhé věky válčí s drowy – temnými elfy žijícími v podzemí. Pokud by se jim podařilo získat matronu, zasadili by tak lidé svým nepřátelům vážnou ránu. A samozřejmě tu byli také drowowé, kteří byli ochotni položit své životy pro záchranu své matrony.
Úkol armád nebyl jednoduchý. Probojovat se přes ostatní armády a dovést matronu do své pevnosti. Odměna však byla pro každého příliš vysoká, než aby se otočil a vrátil se domů. Slunce zářilo nad bitevním polem jako velké oko pozorovatele, který očekává blízkou řež. A k té také nakonec došlo. Země se třásla pod běžícími bojovníky, a když došlo ke srážce všech armád, řev a řinčení zbraní by přehlušily i tu nejsilnější bouři. Mrtvá těla padala k zemi, krev zbarvila dříve zlatavé pole do hrůzného ruda a všude bylo slyšet naříkání a sténání raněných.
Jako první se k matroně probojovali drowové, tak moc toužící jí zachránit a vyrvat z náručí útočníků. Když jí však eskortovali k pevnosti, přepadly je oddíly gnómů a trpaslíků. Mnoho udatných drowů padlo, než se podařilo je odrazit. Matrona již byla téměř v pevnosti, když dorazila mohutná lidská armáda. Drowové tedy opět museli nepříteli čelit tváří v tvář. Ne nadarmo se říká: „Když dva se perou, třetí se směje“. Smáli se barbaři, jejichž taktické vyčkávání přineslo své ovoce. Pobyli jak lidi, tak drowy.
Na cestě do jejich pevnosti se jim však opět postavili odolní trpaslíci. Barbaři i trpaslíci jsou velmi bojovnými národy. Proto se na sebe vrhli takovou silou, až pod nimi praskala země. Ani trpaslíci však nedokázali barbary zastavit. Matrona se již viděla v železných okovech, když tu, těsně před branami barbarské pevnosti, dostihla barbary znovu zformovaná armáda drowů. Lačnící po pomstě za své padlé bratry, roztrhali barbarskou armádu na kousky. Matrona byla opět volná. V půli cesty se opět přihnala armáda trpaslíků, a i přes velkou snahu matroniných ochránců zvítězila. Během cestě k tvrzi však vypočítaví gnómové přepadli trpaslíky ze zálohy a získali matronu pro sebe. Dlouho se však u nich neohřála, neboť se vrátili drowové a gnómy zahnali.
Vypadalo to, že se matrona dostane konečně do drowí pevnosti. Před ní však opět čekala sešikovaná lidská armáda a poslední bitva o matronu mohla začít. Zatímco se armády neúnavně bily, malý oddíl lidí se dostal až k matroně a nenápadně jí odvlekl. Statečná lidská armáda však početně nestačila na drowy a následně byla rozprášena. Ten zbytek, co zbyl z armády drowů, spěchal za matronou a nakonec se mu podařilo jí před lidskou pevností naposledy osvobodit. Ač se všechny ostatní armády snažily sebevíce, tentokrát se trochu pošramocená matrona konečně dostala domů. Byla zachráněna a drowové mohli slavit vítězství. Zbývající armády, které i přes svou velkou odvahu a snahu, se musely stáhnout z bitevního pole.
Na bojišti zavládlo ticho. Ti, co mohli odejít, již tak učinili, a ti co nemohli, již utichli. Všude se povalovaly zbraně, kusy brnění a krev. Tolik krve. Tolik utrpení. Tolik zmařených životů kvůli kráse jedné ženy. Stálo to vůbec za to? Na to nikdo neodpoví. Ti, co přežili, již o ní nikdy mluvit nebudou. Raději zapomenou. Jedno je však jisté. Ono místo, kde se bitva odehrála, zůstane již navždy poznamenáno. Zlí duchové jej budou střežit, aby nikdo nerušil klid těch, které tu pohltila zem. Dokonce i slunce, vědomo si svého podílu na masakru, raději odvrátilo od bojiště svou tvář. A tak zůstane toto stinné místo připomínkou toho, jak může být drahé platit za něco tak malicherného, jako je krása.
Mamutis Magna
Kronikář letohradský
2. kythorn, 612