Motto: Pokud se sejde malá skupina dostatečně schopných a inteligentních lidí, netřeba je organizovat.
Je 16. listopadu 2012, sedm večer. Prohodíme posledních pár slov, řidiči se navzájem ujistí, že vědí kudy a kam se jede, popřejeme si šťastnou cestu a dohodneme dvě zastávky, kde na sebe počkáme, abychom si byli jistí, že všichni dorazí včas a v pořádku, nasedneme do aut a jede se.
Je 16. listopadu 2012, půl osmé pryč. Stojím před branou srubu a přehrávám si v hlavě posledních pár minut. Panda odjel na boudu, ačkoli nemá klíče. Buba vyrazil vzápětí, ačkoli naprosto netuší kudy a kam se jede. Kulihrach je i s autem čert ví kde a já doufám, že alespoň jednoho z řidičů napadne, že jim chybí hlavní organizátor…
A teď hádejte, kterou z těchto možností začla listopadová odpočinková, naprosto nestresující, sametová roverská akce. 🙂
Navzdory neslibnému začátku dosáhla cíle naší výpravy („Číňanova bouda“ poblíž Hrubé Skály) jako první naše posádka ve složení Kulihrach-Pája-já. Posádka Pandamobilu, tedy Panda, Anče a Loki dorazila zanedlouho, takže zbývalo čekání na Bubův vehikl, jenž měl přivést Vlaďku, Danču a Vikiho. Nakonec jsme se dočkali i jeho, především díky Kulihrachově bezchybné navigaci:
– „Jsme v Hrubý Skále, kudy se jede na tu boudu?“
– „Jedete z Turnova?“
– „Ne“
– „Tak jeď směrem na Turnov a pak to otoč, já znám cestu jen z Turnova…“
Když jsme se nakonec všichni nějak zabydleli, zjistili, že Vlaďčina a Kulihrachova večeře může chutnat i v deset večer, přišel čas na nějaký program. Po krátké debatě jsme skončili u hry Time’s Up!, ke které jsme se během víkendu ještě mnohokrát vrátili. Kdo by náhodou tuto hru neznal, průběh je přibližně následující: jeden člověk mluví/hraje, pár dalších na něj nechápavě zírá a zbytek stolu sleduje přesýpací hodiny na stole. Vedlejším produktem této hry jsou výbuchy smíchu a rozbitá okna. Nakonec jsme postupně vytuhli a šli spát.
Ráno jsme čile vyskočili z postelí plní elánu a energie do nadcházejícího dne. První komplikace nastala už u snídaně, kde jsem nejprve se zděšením zjistil, že kukuřičné lupínky obsahují lepek, takže Danča s obětavostí sobě vlastní opět chroupala chleba a vzápětí jsem musel čelit Bubově hněvu, neboť mnou pořízené müssli zřejmě obsahovalo moc ovesných vloček (nevím, co čekal že tam najde, asi tuňáka). Nakonec jsme se ale nasnídali všichni a šli jsme se projít po okolních skalách. Okolí je fakt suprové, kromě pohádkového zámku jsou všude skály, lesy a myslím že by se tam dalo chodit hodiny a hodiny. Ne všichni ale tuto romantiku mohli vychutnat – Anče s Vikim dali přednost teple chaty, národnímu obrození a počítáním limit. Na obědě jsme byli už opět všichni pohromadě a vychutnali jsme výborné Pandí špagety Aglio Olio.
Odpoledne se hrál AZ kvíz na téma „40 let komunismu“ připravený mnou, během kterého se náš kmen dozvěděl něco o významných postavách a událostech mezi lety 1945 a 1989 a také jsme zjistili, že Panda vydá ve většině znalostních soutěží za samostatný tým. Pak se opět hrála řada her – pořadí už mi vypadlo, ale určitě se hrál opět Times Up!, dále Activity, ve kterých nás převálcovalo duo Pája-Panda, deskovka Svět a také pokerový turnaj, který jsem slavně prohrál. K večeři byla čína připravená Ančou a Lokim, pak se hrálo pár Ančiných her venku a nakonec se usínalo opět u Times Up! Právě při této seanci, konkrétně při předvádění kaskadérských kousků Jean Paul Belmonda zajistil Loki v boudě nové větrání…
Nedělní ráno bylo ve znamení jednak sedmichodové snídaně od Vikiho a Danči, kde jsem samozřejmě byli našim kuchařům velmi vděční za šest perfektně připravených potravin a vůbec jsme se nesmáli poněkud kuriózně uvařeným vajíčkům, vždyť nás znáte… Pak už se jen uklízelo a balilo, a nakonec, bohužel kvůli spěchu téměř bez rozloučení, i odjelo domů.
Akce byla vesměs hodnocena pozitivně – účastníci vyzdvihli zejména zábavu, a kupodivu i značně punkové zázemí bylo bráno vesměs kladně. Jisté rezervy se daly najít zejména v organizaci (chápu že ne každému vyhovoval můj přístup „dyť to nějak dopadne“ a řešení věcí na poslední chvíli) a také byla dost škoda, že jsme si celý víkend vlastně jen hráli a neudělala se žádná práce, kromě zabalení Ančete do igelitu. Dále mě osobně mrzí poměrně nízká účast mladších RS – tato skupina byla zastoupena jen Ančou a Lokim.
A příště vzít foťák!
Napsal Kapi
