Už na radě po minulém táboře jsem uvažovala o tom, že bych si vzala na starost celotáborovou hru. Pravda, je to trochu velké sousto na někoho, kdo je vedoucí teprve rok, nicméně mě to lákalo natolik, že jsem do toho šla. Ale rychle jsem si uvědomila, že sama to nezvládnu a proto se mou „kolegyní“ stala Vlaďka, se kterou mimo jiné vedu i I. oddíl.
Daly jsme se obě do práce.
První měsíc jsme přemýšlely o nápadu, pak jsme se na jeden den sešly a měly jsme kostru celotáborové hry hotovou. Jak jistě víte, šlo o starověký Egypt. Náš hlavní cíl byl, aby se děti o tomto pozoruhodném starověkém národu dozvěděly co nejvíce a jak to na táboře bývá, aby se seznámily děti z různých oddílů, protože přes rok spolu žádné velké akce nemají. Snažily jsme se, i aby to bylo ušité na míru všem.
Každý si z toho, doufáme, vzal aspoň něco.
Po 3 měsících práce na celotáborové hře a oddílovém programu konečně přišel první den tábora. Příjezd dětí. Na tábořišti je čekal mocný otrokář, který jim jakožto svým otrokům nařídil, že musí dostavět faraonův palác. Tak děti stavěly, stavěly, až je jednoho odpoledne navštívil sám faraon, kochajíce svým novým palácem. Byl natolik šťasten, že své otroky propustil a přidělil každému některé ze svých okolních měst – Héliopolis, Memfida, Achetaton, Veset a Piramesse. Děti, teď již svobodní občané, se vydali do svých měst, kde se seznámily s patronem a se svým knězem, který je provázel po celou dobu. Také jim byla dána mapa města a jejich úkolem bylo získávat do svého města památky (Sfinga, Údolí králů, Nefertitin palác, socha boha Hóra, pyramidy), aby jejich město bylo to nejposvátnější a zářilo nad všemi ostatními.
Druhý den měl faraon zvláštní sen a tak si zavolal k sobě ty nejlepší vykladače snů.Byl to zlý sen a proto se ho chtěl faraon, co nejdříve zbavit. Vykladači vyložili sen tak, že Egypt čeká jeden úrodný rok, kdy by si všichni měli zasadit, co nejvíce obilí a pak že přijde strašný rok hladomoru. Faraon, slunce naše jasné, uposlechl vykladače a svá města obdaroval půdou, na které si mohou zasadit obilí. Nebylo to ovšem tak jednoduché. Nejdříve se museli najmout na loď, aby si vydělali peníze na mistra Kopáče, který jediný věděl jak udělat políčko nejlépe, pak ještě museli utít Boha úrody Mina a až po tom přišlo samotného kopání políček.
A po tomto úrodném roce opravdu přišel hladomor.
Naštěstí jeden bystrý faraónův poddaný objevil nedaleko zásobárny jídla. Avšak byly střeženy Peršany, kteří měli nastražené všelijaké pasti. Aby se přes ně dostali, museli se například pohybovat jako myšky, anebo přenášet občany svého města přes řeku.
Jakmile získali dostatek zásob, připravili si dobrý oběd.
Další den ovšem přišla smutná zpráva…a to, že z hladomoru se rozšířila těžká nemoc tzv. Somálský mor. Ani faraonův lékař si s tím neuměl poradit. Napadlo je pozvat si proslulého egyptského lékaře Sinuheta, který všechny egyptské občany vyšetřil, ale zjistil, že se Somálský mor postihl všechny královské kněze! Sinuhet jim prozradil, že existuje lék, avšk ingredience na něj jsou až na daleké Krétě v minotauřím bludišti. Tak se naše města vydala na Krétu přes Perské nájezdníky i rozbouřené moře a nakonec hledaly v bludišti jedy, hady a všemožné vzácné rostliny. Po návratu se Sinuhet se svým pomocníkem snažili připravit lék, ale bohužel pomocník byl tak nešikovný, že celý lék spálil a občanům nezbývalo nic jiného než pohled na umírající kněze.
Rozhodli se avšak, že je co nejlépe připraví na posmrtný život, aby se u posledního Usirova soudu dostaly na věčný život a nepozřela je Amemait (Velká požíračka).Tři dny a tři noci připravovali svého kněze na poslední soud. Stavěli překrásné hrobky, psali oslavné básně, vyráběly krásné šperky a kanopy, malovali malby o jejich životě a v neposlední řadě i těla knězů připravovali k balzamovaní a vyndání orgánů. Když tohle všechno stihly, byl jejich kněz připraven na cestu k poslednímu soudu.
K poslednímu soudu se postupně vydala všechna města, v rukou držíce knězova srdce.
Velký bůh Usir srdce knězova vážíce,
a kněz na to k posmrtnému životu oddá se.
Bůh Hor dlaň, s věčným ohněm, rozevře
egyptské město za svým knězem slzavé oči nezavře.
Amemait naposledy zavrčí,
a občané z posvátného místa rychle odkráčí.
Napsala Anča
