Ráno vypadalo slibně. Ne že by sluníčko vylezlo z pod mraků, ale nespadla ani kapka. Pro jistotu jsem si sbalila deštník i přes to, že jsem věděla, že mi bude houby platný při velkém slejváku. Ale viděla jsem to optimisticky.
O půl deváté už jsem čekala na Masarykově nádraží na první přicházející světlušky. První přišla Anetka, která vypadala víc otráveně než normálně. Asi po deseti minutách přišel zbytek výpravy a mě úplně překvapila Anetčina reakce. Její kyselý obličej byl ten tam a už zase byla ve své kůži – energická a upovídaná. Je prima, jak na děti dokáže pouhá přítomnost ostatních přívětivě působit.
Cesta na zámek v Libochovicích trvala dlouho, ale byla krásná. Projíždět Českým středohořím je prostě zážitek! Ovšem, aby toho štěstí nebylo moc najednou, začalo pekelně pršet. A lilo a lilo. Což nám nevadilo, protože jsme byly schované uvnitř vlaku, jenže po chvíli jsme dojely do naší cílové stanice a pršet nepřestávalo.
Všechny světlušky si s protesty nasadily pláštěnky a já vytáhla deštník. Když jsme došly k zámku zjistila jsem, že deštník je na skautských akcích úplně k ničemu. Anička šla koupit vstupenky, zatímco jsem čekala s holkami na nádvoří. Akorát jsme přišly na prohlídku a ještě k tomu jsme ji měly zadarmo (paní u kasy má nejspíš skauty v oblibě).
Po dešti bylo celkem chladno a nám už kručelo v bříškách. Tak jsme chtěly zabít dvě mouchy jednou ranou, jít se naobědvat a ohřát do restaurace. Ale najít restauraci, kde by měli otevřeno byla větší bojovka, než jsme si myslely. Když jsme našly jedinou otevřenou restauraci v Libochovicích a okolí, každá světluška už měla přesnou mapu města v hlavě.
Vydatný oběd uspokojil naše žaludky a my jsme se mohly vydat zpátky do zámeckých zahrad.
Tam už na nás čekal, namyšlený páv s lehkou chůzí. Samozřejmě první, co holky napadlo, bylo začít páva nahánět (což nemělo smysl, protože jsme byly právě po obědě).
Další velmi záživnou atrakcí se stala výstava kaktusů. Záživnou proto, že byla možnost si nějaký kaktus koupit. Takže jsme strávily asi hodinu a půl vybíráním těch nejhezčích kaktusů, které žádná světluška nesměla doma postrádat (předpokládám, že měly maminky z kaktusů velikou radost). Do té doby jsem nikdy nepotkala shopaholika, ale to se mělo rázem změnit! Jedna naše nejmenovaná členka si odvezla 10 kaktusů, čímž udělala radost sobě a také místním pěstitelům. Tímto momentem začala naše první hra – nikdo nesměl říct chci, koupit, kaktus. Kdo se prořekl, nesl o jeden kaktus navíc.
Zahrály jsme si ještě pár her v zahradách a pak jsme cupitaly zpátky na vlak. Jak už to u nás v oddíle bývá, cestou domů jsme nejvíc unavené byly my dvě s Aničkou. Ale holky měly síly dost i na zbourání vlaku (k čemuž moc nezbývalo). Pomalu se mi klížily oči, když najednou Terezka zakřičela: “Antonín Benjamín Svojsík!“ Paní naproti mně se rychle podívala směrem, odkud vyšel Terezčin pronikavý hlásek. Čekala jsem, že mě okamžitě napomene, ať si ty svoje chovance trochu zklidním. K mému překvapení se její původně zamračená grimasa změnila na jemný úsměv. V tu chvíli jsem na ní viděla, že vzpomíná na to, jak ona byla malá světluška a jezdila s oddílem na výlety. Byla jsem ráda, že paní je spokojená a mě nechala být.
Na nádraží si všechny holčičky vyzvedli rodiče a my jsme se s dobrým pocitem, že se akce vydařila, vydaly také směrem Klecany.
Hynečková