Z 3. oddílu se tábora v Popovicích zúčastnilo 13 vlčat a čtyři vedoucí – Mamut, Natka, Adam a Savče. Složení vlčat bylo následující: Lepenka, Otesánek, Batman, Žluťásek, Krteček, Rychlonožka, Mišpulín, Ježeček, Bobr, Mára, Dudu, Budulínek a Padáček, který se bohužel zúčastnil jen prvního týdne.
Tématem letošního táborového oddílového programu vlčat byli indiáni. Úvodní legenda vyprávěla, že čtyři největší indiánské kmeny byly v indiánských válkách s bílými tvářemi poraženy a nyní se musí naučit žít spolu v rezervaci (což nebylo nic jednoduchého, protože každý kmen měl jiné zvyky apod.). Naštěstí tu byla rada starších (vytvořená z nejkrásnějších, nejchytřejších a celkově nejlepších zástupců jednotlivých kmenů), která dohlížela na život ostatních členů rezervace, starala se o indiánskou tradici a její předávání. Cílem bylo naučit mladou generaci, jak se žilo před válkou s bílými tvářemi, a udělat z nich opravdové indiány.
Nejprve bylo třeba kluky rozdělit mezi 4 indiánské kmeny. Těmito kmeny byli Čerokíové, Navahové, Siouxové a Irokézové. Prvním úkolem pro každé vlče bylo najít kus papíru, který obsahoval informaci, do kterého kmene ten který vlčák patří. Rozdělení kluků bylo následující:
Čerokíové (Orli): Dudu, Rychlonožka, Ježeček
Navahové (Lišky): Jorik, Padáček, Budulínek., Mišpulín
Siouxové (Medvědi): Mára, Batman, Otesánek
Irokézové (Bobři): Bobr, Lepenka, Krteček
Následně bylo v okolí tábora rozmístěno pro každou skupinku deset listů (každý kmen měl své speciální znamení) s historií a zvyky jednotlivých kmenů. Každý kmen musel najít všechny svoje listy, seznámit se svou historií a zvyky a následující den představit svou kulturu ostatním kmenům. Tím skončila první etapa indiánského programu, přičemž nejvíce informací o svém kmeni získali Čerokíové.
Druhá etapa spočívala ve stavbě mini tee-pee. Příběh představil situaci tak, že v nové rezervaci musely jednotlivé kmeny postavit obřadní tee-pee pro své posvátné duchy (liška, orel, medvěd, bobr). Kluci si vytvořili malá tee-pee z klacků a plátna, které předtím pomalovali znaky, ornamenty a kresbami zvířat. Posledním krokem bylo umístit plátno na dřevenou konstrukci a zašít, aby plátno drželo pohromadě. Když měli kluci hotovo, umístili sošku svého zvířete do tee-pee. Nejkrásnější svatyni nakonec postavili Irokézové.
Poté následoval kluky velmi očekávaný lakros. Původem indiánský kolektivní sport, který v historii dokonce sloužil jako mírové řešení sporu dvou znepřátelených kmenů. Úplně prvním úkolem bylo postavit lakrosové hřiště. Systém hraní byl takový, že (vzhledem k malému počtu hráčů) se vždy dva kmeny spojily a hrály proti dalším dvěma kmenům. Celkem se tak hrála tři utkání. Na hřišti mohl každý tým mít maximálně tři hráče v poli plus brankář. Boj to byl urputný, ale nakonec bylo o šampionovi rezervace rozhodnuto. Lakros vyhrál kmen Siouxů, především díky Batmanovi, který se stal nejlepším střelcem turnaje.
Další program se zaměřil na indiánské písmo. Kmeny potřebovaly mít jednotné písmo, pokud chtěly v rezervaci přežít. Rada starších rozhodla (aby to bylo spravedlivé), že všechny kmeny budou používat staré indiánské písmo, které je však už několik desítek let zapomenuto. Jen v tajemném údolí se nacházely pradávné rytiny, ze kterých bylo možné se staré písmo opět naučit. V údolí se však nacházeli zlí duchové – strážci písma. Úkolem kmenů bylo potichu se pohybovat po tajemném údolí a objevovat jednotlivá slova. Nesměli se však ke strážcům písma přiblížit na dosah ruky či utíkat. Pokud se tak stalo, duchové je zakleli a oni museli nejprve procitnout ze zlého snu. Teprve potom mohli pokračovat v pátrání. Nakonec byl nejúspěšnější v objevování zapomenutého písma kmen Čerokíů.
Následující den byl slavnostní. Rada starších totiž slavil Den … starších (Indiánská obdoba dne matek a otců). Jednotlivé kmeny se spojily a připravily pro radu starších slavnostní oheň. Zároveň také členové jednotlivých kmenů vyrobili pro radu starších malý dárek. Dary byly opravdu krásné a kluci si na nich dali hodně záležet. Také proto se tentokrát odměna rozdělila mezi všechny čtyři kmeny.
Ne vždy se však kmenům v rezervaci dařilo. V noci přišla hrozná vichřice a jednotlivým členům rezervace odnesla věci. Obyvatelé rezervace napsali seznam všech věcí, které se jim ztratily. Seznam měl formu křížovky s tajenkou a každý řádek skrýval jednu z věcí, nějak související s indiány a jejich kulturou. Těmito slovy byl např. lining, chlopeň. holenice, legíny, mokasíny, bederní rouška, jelenice, rozeta, dýmka, potní chýše atd. Úkolem kmenů bylo najít poztrácené věci v okolí tábora a přinést je zpět. Nejúspěšnějšími hledači byli opět Čerokíové.
Hned po tomto programu následovala krátká aktivita, během které vlčata procházela lesem totemových zvířat, kde každý z kluků zjistil, co je jeho osobní totemové indiánské zvíře. Mezi tato zvířata patřil např. sokol, bobr, jelen, datel, losos, medvěd, havran, had, sova, vydra, husa a vlk. Nejvíce bylo medvědů a lososů, zatímco jsme mezi sebou neměli žádné sovy a husy.
Aby toho nebylo málo, kromě vichřice postihl rezervaci ještě hlad. Díky bezcitným bledým tvářím už nezbyli žádní bizoni, ale lid všech čtyř kmenů potřeboval maso. Díky bohu, že stopaři nalezli nad rezervací stopu kance. Nebylo času nazbyt. Mladí lovci si pod vedením mužů z rady starších vyrobili oštěpy, palice a nože. Lov je mimořádná událost a tak si všichni museli pomalovat bojovými barvami tváře a ruce. Když bylo vše připraveno, lovecká družina se vydala po stopě divokého prasete. Stopa družinu zavedla až do loveckého teritoria pum, kde se tyto kočkovité šelmy hojně vyskytovaly. Nejednou se před nimi museli lovci skrýt do hustého porostu a počkat, až projdou kolem nich. Na konci lesa se nacházela poslední stopa a nejstarší lovec dal pokyn, aby družina divočáka, ukrývajícího se v houští, obklíčila. Na znamení pak všichni vrhli své zbraně a nejstarší lovec zraněného divočáka dorazil. Lovci se radovali, mrtvého divočáka přivázali na kládu a vítězoslavně se střídali v jejím nesení cestou zpět do rezervace, kam vstoupili se vší parádou. Lovci přinesli maso a zachránili rezervaci před smrtí hladem.
Aby bylo možné vlčata prohlásit za pravé indiány, musela se naučit ještě poslední věc. Jak vlastně indiáni vnímají koloběh času. Stejně jako rok bledých tváří má také indiánský rok dvanáct měsíců, přičemž každý z měsíců má své zvláštní označení podle charakteristických událostí, které během něj probíhají. Únor je tak např. měsícem hladu (už docházely zásoby), srpen měsíc zrní (přišla úroda) a prosinec měsíc dlouhých nocí (protože zimní noci jsou prostě dlouhé). Bez těchto znalostí by mladí indiáni jen stěží přežili první zimu. Pomocí speciální indiánské stolní hry se však s ročním koloběhem seznámili a už nic nebránilo tomu je prohlásit za pravé indiány. Nejlépe si s indiánskými měsíci poradil kmen Čerokíú.
Poslední táborový večer se všechny čtyři kmeny shromáždily uprostřed rezervace, kam se na ně přijelo podívat mnoho bledých tváří. Před zraky všech přítomných rada starších udělila členům kmene Čerokíú, Navahů, Siouxů a Irokézů titul právoplatných indiánů a nositelů indiánské tradice. Tím příběh o naší indiánské rezervaci končí.
Náčelník Mamut aneb. Bizon s dlouhým nosem
