A je tu zas, zas po dlouhém roce, na zelené louce …
Tak začíná moje oblíbená báseň o skautském táboře. A opravdu. Po dlouhém roce se 3. oddíl ocitl na táboře a mě se dopřálo té cti klukům připravit v nabitém táborovém harmonogramu několik programů.
Jelikož tábor je ideální příležitost pro plnění nováčkovských zkoušek, stříbrných či zlatých stop a vlčků, zaměřili jsme velkou část programu právě na ně. Ne každý v tom samozřejmě nalezl zálibu, tudíž jsem se též snažil sem tam oživit naší činnost netradičními hrami.
V jedné z nich se z kluků stali vojáci, kteří se rozdělili do dvou družstev. Každý z nich dostal osobní číslo, které si pomocí provázku připevnil na čelo. Účelem bylo samozřejmě zneškodnit druhý tým tím, že jste odhalili osobní čísla všech jeho členů. Strategie byly různé. Od stylu ala Rambo po známé „Kdo uteče, vyhraje!“ Nastal dlouhý litý boj, po kterém si i vítěz dlouho lízal rány. Nejprve si kluci vyzkoušeli týmovou verzi této hry. A nyní bojoval každý sám za sebe. Nakonec ve velkém finále zůstal Ztracenej spolu s Matoušem. Po asi desetiminutovém točení se kolem jednoho stromu nakonec Matouš zvítězil.
Další hra se nesla v duchu nejznámějšího cyklistického závodu Tour de France. Kluci vytvořili trojici stájí, které mezi sebou soutěžili o co nejlepší umístění. Na závodníky čekalo celkem 12 etap, které se vždy skládali z rovinek a vršků. Úkolem závodníků bylo za co nejkratší čas uběhnout daný počet rovinek a vršků, který byl navíc ovlivněn počasím. Jak závodníci jásali, když je zastihlo jasné či polojasné počasí. I neutrální oblačno se hodilo. Pokud se však přihnaly přeháňky či dokonce bouřky, závodníci nadávali jako špačci. Aby lépe snášely tyto nepříjemné podmínky, bylo každé stáji dovoleno použít třikrát lehký doping. Účelem této hry bylo, aby každý ze závodníků otestoval svou vytrvalost a zjistil, jak je na tom po fyzické stránce. Všichni se však odvážně drželi a úspěšně absolvovali celou Tour.
Nezapomněl jsem ani na tradiční táborovou hru, kluky tolik oblíbenou tematickou šiškovku Bitvu o Helmův žleb. Jak již název napovídá, legenda této hry pochází z vynikající knihy J. R. R. Tolkiena. Opět se střetla černá armáda krvelačných skřetů s odvážnými rohanskými jezdci bránícími svou zem. Účelem bylo zlikvidovat pomocí dobývacího stroje tři nepřátelské věže či získat více speciálních schopností. Obě armády bojovali tvrdě a dlouhou dobu se bitva jevila nerozhodně. Situaci navíc zkomplikovala dvojce rozzuřených entů, kteří mydlili každého, jak muže, tak skřety. Loni bitvu vyhrála armáda skřetů. Letos se historie neopakovala a lidé nakonec skřety udolali.
Vrcholem programu (doufám, že jsem to tak nevnímal pouze já) byla naše lovecká výprava. Kluci se vžili do role mladých lovců, kteří stáli před zkouškou mužnosti. Ta spočívala v tom najít, chytit a donést do tábora divočáka. Každý správný lovec musel mít oštěp a bojové pomalování, které mu přinese štěstí. Když bylo vše potřebné připraveno, vydali se chlapci pod vedení staršího lovce na cestu. Na ní byli ohrožováni bojovníky z nepřátelských kmenů, obrovskými orli a nenažranými mravenci. Jen díky zkušenosti staršího lovce a své disciplíně mohli pokračovat v lovu a sledovat stopu. Stále se zdálo, že jim kanec uniká, nicméně chlapci dobře věděli, že správný lovec nesmí být netrpělivý. A skutečně se jim nakonec podařilo kance vystopovat. Připlížili se k němu, obklíčilo ho a poté ho zasypali deštěm svých oštěpů. Starší lovec dohnal poraněného kance a s pomocí chlapců jej spoutal. Poté se s ním triumfálně vrátili do tábora. Lov skončil a kmen se mohl pochlubit skupinou nových, silných mužů – lovců.
Tak nějak takhle vypadal program 3. oddílu na táboře 2012 v Heřmanicích. Za sebe můžu říci, že se mi zdál jako jeden z nejpodařenějších táborů, na kterých jsem měl tu čest být. Jen doufám, že se líbil i mým vlčatům a že na něj budou vzpomínat s úsměvem.
Mamut
…
