Rubrika: Letní tábory

Vážení rodiče,

o letošních prázdninách naše středisko opět pořádá letní tábor. Je určen všem dětem ze střediska, kteří chtějí prožít se svými kamarády krásných 15 dní v úžasné přírodě.

Tábor je tradičně vyvrcholením celoroční činnosti. Děti si na něm vyzkouší v praxi vše, co se za celý rok v oddíle naučily. Je to jedno z mála míst, kde lze složit slib. Proto je účast velice důležitá.

Letošní tábor se uskuteční v termínu 29. 6. – 13. 7. 2013 u obce Heřmanice u Jablonného v Podještědí.

Cena tábora je letos stanovena na 3.500 Kč.

Abychom předešli pozdním platbám, po 31. květnu se cena tábora zvedá na 3.800 Kč. 

Podmínky přijetí:

1. Každý účastník tábora musí odevzdat do 30. 4. 2013 závaznou přihlášku na tábor
2. Platba musí být na našem účtu připsána do 31. 5. 2013
3. Řádné plnění povinností
4. Zaplacené členské příspěvky a odevzdaná přihláška, kompletní kroj a řádná výbava pro žití v přírodě a pohyb

Tábořiště

Tábořiště se nachází zhruba 300 m za obcí Heřmanice v blízkosti silnice z Heřmanic směrem na Krompach. viz. mapa.

Ubytování

Účastníci tábora budou ubytováni v tee-pee.

Všichni účastníci budou spát na dřevěných postelích vlastní výroby (starší pomohou mladším) na karimatkách, alumatkách či molitanech ve spacích pytlích. 

Dokumenty nutné pro přihlášení a účast 

Přihláška

lékařské potvrzení

informace pro rodiče 

    Parta mladých vedoucích i letos sebrala odvahu a ve svém volném čase naplánovala a zrealizovala tábor pro 39 malých dětí na louce u Heřmanic v Podještědí.  V sobotu 29. 6., kdy děti najely na tábořiště, bylo již několik teepee  postaveno, stejně tak hangár a byla zastřešená kuchyň i jídelna. Roveři a někteří vedoucí totiž přijeli na tábořiště ve středu a do soboty pracovali, abychom se s dětmi měli kam v sobotu případně schovat před deštěm.

Fotky od Mamuta: http://mamutarapik.rajce.idnes.cz/Tabor_Hermanice_2013/ 

Táborový deník: http://hermanice.blogspot.cz/

Pokud si říkáte, že nebude těžké zorganizovat dvoudenní výpravu, tak jste na omylu. Dvoudenní výprava zahrnuje spoustu stresu, soustředěnosti a hlavně zodpovědnosti. Abych Vám to trochu přiblížila, pokusím se vám vylíčit naší dvoudenní výpravu se světluškami.  

Začaly jsme sebe i světlušky připravovat přibližně dva dny před výpravou, což zahrnovalo plánování trasy a míst na spaní, vysvětlování světluškám “co a jak“ (ve formě programu, samozřejmě), rozpočet, objednávání jídla apod. No, nebudu lhát, byla to fuška. Ale nakonec jsme se vší připraveností vyrazily ve čtvrtek 5. srpna, vstříc našim blízkým dobrodružstvím. Čímž naše obavy o organizaci neskončily, teď šlo hlavně o zodpovědnost a bezpečí našich malých světlušek. První kopec holky úspěšně zdolaly a k našemu překvapení i bez otravného „Vlaďko, mě už bolí nohy a Ani, já mám žízeň“

Vybraly jsme si zkrátka dobrý tým 😀

Věc, na které jsme si s Vlaďkou daly extra záležet, bylo jídlo. A tak naše první zastávka, byla spíše obědní, nežli odpočinková a taky jsme se setkaly s první a zákeřným problémem, který nás doprovázel celou naší výpravou.

Byli to malí, zpropadení, štípaví, červení a hlavně neodbytní…MRAVENCI!  Jediná naše záchrana byl fenistil, jediná naše úleva byla voda a jediná naše zbraň byl útěk. Zanechaly jsme tedy mravence mravenci (i když to byl nelehký úkol) a pokračovaly jsme v cestě směrem k našemu plánovanému tábořišti. Cesta byla únavná a i přes vedro a vyčerpání jsme dorazily na místo určení, čímž byla přehrada Naděje, kde naše znavené světlušky chytily druhý dech a už byly ve vodě. Bohužel to bylo frekventované místo, takže jsme se musely potýkat i s jinými plavci a piknikáři.

Už jsme se chystaly na rozbalení spaní, ale co se nestalo…hlasitě zahřmelo.  Rozhodly jsme se s Vlaďkou vyrazit ještě 2km ke skalnímu převisu, kde bychom mohly zůstat suché. Vyrazily jsme tedy svižným tempem a jen tak, tak jsme utekly hustému dešti a nelítostným bleskům. Problém byl, že pod skálou nebylo dostatek místa, voda stejně tekla všude, takže i přes naší velkou snahu zůstat v suchu, jsme byly přece jenom trochu mokré (hlavně ty, co běhaly od jedné světlušce k druhé a nebo ty, co schovávaly batohy, protože na ně uvnitř nebylo místo). Nakonec jsme bouřku přečkaly a rozhodly jsme se odebrat směr tábor, ale aby toho nebylo málo, cestou zpět se na nás opět mračilo nebe a vyhrožovalo další velkou bouřkou. Jelikož se světlušky bály, vyhodnotily jsme situaci tak, že nejlepší  bude odvézt jim bágly a dojít do tábora. K tomu jsme oslovily Lukáše s Janinou, kteří souhlasili, že přijedou. Objevili se i další zachránci, kteří se nabídli, že nás všechny odvezou do tábora autem. Souhlasily jsme a vyčkávaly na příjezd aut pod deštníky v nedaleké hospodě.

Poté, když jsme se všechny v pořádku dostaly do tábora a vypily horký čaj, jsme si co nejrychleji zalezly do spacáků a usnuly. 😀

Anče

Pokud si říkáte, že nebude těžké zorganizovat dvoudenní výpravu, tak jste na omylu. Dvoudenní výprava zahrnuje spoustu stresu, soustředěnosti a hlavně zodpovědnosti. Abych Vám to trochu přiblížila, pokusím se vám vylíčit naší dvoudenní výpravu se světluškami.  

Začaly jsme sebe i světlušky připravovat přibližně dva dny před výpravou, což zahrnovalo plánování trasy a míst na spaní, vysvětlování světluškám “co a jak“ (ve formě programu, samozřejmě), rozpočet, objednávání jídla apod. No, nebudu lhát, byla to fuška. Ale nakonec jsme se vší připraveností vyrazily ve čtvrtek 5. srpna, vstříc našim blízkým dobrodružstvím. Čímž naše obavy o organizaci neskončily, teď šlo hlavně o zodpovědnost a bezpečí našich malých světlušek. První kopec holky úspěšně zdolaly a k našemu překvapení i bez otravného „Vlaďko, mě už bolí nohy a Ani, já mám žízeň“

Vybraly jsme si zkrátka dobrý tým 😀

Věc, na které jsme si s Vlaďkou daly extra záležet, bylo jídlo. A tak naše první zastávka, byla spíše obědní, nežli odpočinková a taky jsme se setkaly s první a zákeřným problémem, který nás doprovázel celou naší výpravou.

Byli to malí, zpropadení, štípaví, červení a hlavně neodbytní…MRAVENCI!  Jediná naše záchrana byl fenistil, jediná naše úleva byla voda a jediná naše zbraň byl útěk. Zanechaly jsme tedy mravence mravenci (i když to byl nelehký úkol) a pokračovaly jsme v cestě směrem k našemu plánovanému tábořišti. Cesta byla únavná a i přes vedro a vyčerpání jsme dorazily na místo určení, čímž byla přehrada Naděje, kde naše znavené světlušky chytily druhý dech a už byly ve vodě. Bohužel to bylo frekventované místo, takže jsme se musely potýkat i s jinými plavci a piknikáři.

Už jsme se chystaly na rozbalení spaní, ale co se nestalo…hlasitě zahřmelo.  Rozhodly jsme se s Vlaďkou vyrazit ještě 2km ke skalnímu převisu, kde bychom mohly zůstat suché. Vyrazily jsme tedy svižným tempem a jen tak, tak jsme utekly hustému dešti a nelítostným bleskům. Problém byl, že pod skálou nebylo dostatek místa, voda stejně tekla všude, takže i přes naší velkou snahu zůstat v suchu, jsme byly přece jenom trochu mokré (hlavně ty, co běhaly od jedné světlušce k druhé a nebo ty, co schovávaly batohy, protože na ně uvnitř nebylo místo). Nakonec jsme bouřku přečkaly a rozhodly jsme se odebrat směr tábor, ale aby toho nebylo málo, cestou zpět se na nás opět mračilo nebe a vyhrožovalo další velkou bouřkou. Jelikož se světlušky bály, vyhodnotily jsme situaci tak, že nejlepší  bude odvézt jim bágly a dojít do tábora. K tomu jsme oslovily Lukáše s Janinou, kteří souhlasili, že přijedou. Objevili se i další zachránci, kteří se nabídli, že nás všechny odvezou do tábora autem. Souhlasily jsme a vyčkávaly na příjezd aut pod deštníky v nedaleké hospodě.

Poté, když jsme se všechny v pořádku dostaly do tábora a vypily horký čaj, jsme si co nejrychleji zalezly do spacáků a usnuly. 😀

Anče

      Přibližně před rokem (září 2011) jsem se jako většina roverů našeho střediska účastnil rady okresního vedení junáka. Na této první radě v novém školním roce byly jako jeden z bodů referáty jednotlivých členů ohledně jejich táborů. Tehdy jsem zaslechl úvalského vedoucího povídat o jejich etapové hře na téma zaklínač. Už tehdy ve mně začínal klíčit nápad na výměnný obchod s "etapovkama".

     Když se pak na naší střediskové radě začal řešit tábor a role jednotlivých činovníků na něm – přihlásil jsem se jako dobrovolník na etapovou hru – za podmínky že se nám od úvalských podaří vyměnit jejich hru z "loňska". To se podařilo. Nakonec z jejich původní etapové hry moc nezbylo ale za jádro jim vděčím.

     Naše etapová hra ZAKLÍNAČ tedy vznikala ze solidního základu, který jsme museli ale dosti upravovat (ať už kvůli příběhu který jsme chtěli zasadit do prostředí ságy a né PC hry jako to měli úvalští, nebo kvůli holkám, které u úvalských nehrály – měly vlastní etapovku).

     Etapovou hru jsme připravovali v týmu. Měli jsme předlohu jednotlivých etap, takže si každý z týmu zamluvil jednu etapu a tu pak měl upravit pro naše potřeby. Přes značné "porodní" bolesti jsme se snad dokázali dostat k solidnímu výsledku.

     První dvě etapy jsem si vzal na starost sám. Příběh vycházející z úvodní scénky (kterou připravil mamut) byl jednoduchý – Po válce s Nilfgardem je v Cintře chaos. Přemnožily se bestie a bezradný král Foltest zavolal své rádce a radil se s nimi co dělat. Jeden z nich si vzpomněl, že kdysi po královsvích putovali zaklínači a čarodějky kteří se nechávali najímat a hubili bestie. Foltest tedy rozhode, že najme několik skupin a pošle je na hradiště zaklínačů a čarodějek – Khaer Morhen, aby se z nich stali zaklínači a čarodějky. Děti tedy prošly výcvikem na zaklínače a čarodějky a k dovršení jejich přeměny byl posledním krokem požití mutagenů. Mutageny ale přes noc někdo záhadně odcizil…

Třetí etapu měly na starost Anča a Niki

     Filippa Eilhart – jedna z čarodějek mister má nápad jak situaci vyřešit.Vzpomněla si, že jí sestřenice kdysi povídala o "Vidoucím lektvaru". Spojí se tedy s ní a domluví se, že jí recept na lektvar pošle po kurírovi. Problém nastává, když kurír cestou Oxenfurtem recept poztrácí. třetí etapa tedy byla o hledání receptu v Oxenfurtu. Hledání ale znepříjemňují nepřátelské veverky (scoia'tael).

     Zaklínači a čarodějky úspěšně získali recept, jenže součástí Vidoucího lektvaru je i "Utopencův mozek", což je přísada dosti neobvyklá a proto ji na hradišti nemají. Ve čtvrté etapě, kterou si připravil Hynek a Petr Š. se tedy vydají získat utopencův mozek.

     Získat "Utopencův mozek" nebylo snadné, ale nakonec se to povede. Filippa pak tedy lektvar vypila a na papír zakreslila cestu k ukrytu, kde by měl být schovaný lupič mutagenů. V 5. etapě, kterou měla na starost Anča se tedy cechy vydávají po strastiplné cestě na vrchol blízkého kopce – kam je dovede mapa od čarodějky. Cestu opět "zpříjemňují" scoia'tael a úkoly, které musejí cechy řešit.

     Ve zlodějově doupěti je však liduprázdno. Zaklínači a čarodějky tam naleznou pouze zbytky dopisů adresované jakémusi záhadnému Riencemu – patrně zlodějovi mutagenů. Čirou náhodou však na hradiště zavítá známý trubadůr Marigold, který za malou službičku (6. etapa – Hynek, Petr Š.) prozradí, že o Riencovi toho hodně ví jakýsi vlkodlak a prozradí, kde se obvykle nalézá.

     Za vlkodlakem jsme se museli vydat v noci – účast na noční etapě kterou perfektně připravil Mamut byla dobrovolná, pro skauty a skautky dobrovolně povinná ;). Vlkodlak, po té co ho stateční zaklínači a nebojácné čarodějky přemohli, prozradí Riencův současný úkryt.

     Ráno po té, co tak statečně skoncují s vlkodlakem však na všechny padá strašná únava a přicházejí o veškeré schopnosti. Naštěstí se s něčím podobným již čarodějky setkali a tak náprava není obtížná. Každý cech si musí vytvořit totem a každý jednotlivec svůj amulet na ochranu před zlovolným kouzlem, které na ně kdosi seslal. (připravil Loki)

     Po znovunabytí svých schopností již nebrání nic tomu aby se cechy vydaly za Riencem a konečně to s ním skončily. Závěrečnou etapu, ve které sice Rienceho nedopadnou ale ukradené mutageny naleznou připravila Týna. 

     Po dokončení procesu přeměny, který prodělali všichni zaklínači a všechny čarodějky už zbývalo pouze rozhodnout, který cech je nejlepší a tudíž který cech získá, jako jediný, právo existovat od krále Foltesta. To se vyřešilo v LARPU, který byl tento rok součástí (vyvrcholením) etapové hry.

Viki

PS: Letošní etapovku vyhrál Cech Vlkodlaka (Hyneček, Pepe, Kuba Vaj., Verča Š., Niki, Verunka, Petr Sk.)

      Přibližně před rokem (září 2011) jsem se jako většina roverů našeho střediska účastnil rady okresního vedení junáka. Na této první radě v novém školním roce byly jako jeden z bodů referáty jednotlivých členů ohledně jejich táborů. Tehdy jsem zaslechl úvalského vedoucího povídat o jejich etapové hře na téma zaklínač. Už tehdy ve mně začínal klíčit nápad na výměnný obchod s "etapovkama".

     Když se pak na naší střediskové radě začal řešit tábor a role jednotlivých činovníků na něm – přihlásil jsem se jako dobrovolník na etapovou hru – za podmínky že se nám od úvalských podaří vyměnit jejich hru z "loňska". To se podařilo. Nakonec z jejich původní etapové hry moc nezbylo ale za jádro jim vděčím.

     Naše etapová hra ZAKLÍNAČ tedy vznikala ze solidního základu, který jsme museli ale dosti upravovat (ať už kvůli příběhu který jsme chtěli zasadit do prostředí ságy a né PC hry jako to měli úvalští, nebo kvůli holkám, které u úvalských nehrály – měly vlastní etapovku).

     Etapovou hru jsme připravovali v týmu. Měli jsme předlohu jednotlivých etap, takže si každý z týmu zamluvil jednu etapu a tu pak měl upravit pro naše potřeby. Přes značné "porodní" bolesti jsme se snad dokázali dostat k solidnímu výsledku.

     První dvě etapy jsem si vzal na starost sám. Příběh vycházející z úvodní scénky (kterou připravil mamut) byl jednoduchý – Po válce s Nilfgardem je v Cintře chaos. Přemnožily se bestie a bezradný král Foltest zavolal své rádce a radil se s nimi co dělat. Jeden z nich si vzpomněl, že kdysi po královsvích putovali zaklínači a čarodějky kteří se nechávali najímat a hubili bestie. Foltest tedy rozhode, že najme několik skupin a pošle je na hradiště zaklínačů a čarodějek – Khaer Morhen, aby se z nich stali zaklínači a čarodějky. Děti tedy prošly výcvikem na zaklínače a čarodějky a k dovršení jejich přeměny byl posledním krokem požití mutagenů. Mutageny ale přes noc někdo záhadně odcizil…

Třetí etapu měly na starost Anča a Niki

     Filippa Eilhart – jedna z čarodějek mister má nápad jak situaci vyřešit.Vzpomněla si, že jí sestřenice kdysi povídala o "Vidoucím lektvaru". Spojí se tedy s ní a domluví se, že jí recept na lektvar pošle po kurírovi. Problém nastává, když kurír cestou Oxenfurtem recept poztrácí. třetí etapa tedy byla o hledání receptu v Oxenfurtu. Hledání ale znepříjemňují nepřátelské veverky (scoia'tael).

     Zaklínači a čarodějky úspěšně získali recept, jenže součástí Vidoucího lektvaru je i "Utopencův mozek", což je přísada dosti neobvyklá a proto ji na hradišti nemají. Ve čtvrté etapě, kterou si připravil Hynek a Petr Š. se tedy vydají získat utopencův mozek.

     Získat "Utopencův mozek" nebylo snadné, ale nakonec se to povede. Filippa pak tedy lektvar vypila a na papír zakreslila cestu k ukrytu, kde by měl být schovaný lupič mutagenů. V 5. etapě, kterou měla na starost Anča se tedy cechy vydávají po strastiplné cestě na vrchol blízkého kopce – kam je dovede mapa od čarodějky. Cestu opět "zpříjemňují" scoia'tael a úkoly, které musejí cechy řešit.

     Ve zlodějově doupěti je však liduprázdno. Zaklínači a čarodějky tam naleznou pouze zbytky dopisů adresované jakémusi záhadnému Riencemu – patrně zlodějovi mutagenů. Čirou náhodou však na hradiště zavítá známý trubadůr Marigold, který za malou službičku (6. etapa – Hynek, Petr Š.) prozradí, že o Riencovi toho hodně ví jakýsi vlkodlak a prozradí, kde se obvykle nalézá.

     Za vlkodlakem jsme se museli vydat v noci – účast na noční etapě kterou perfektně připravil Mamut byla dobrovolná, pro skauty a skautky dobrovolně povinná ;). Vlkodlak, po té co ho stateční zaklínači a nebojácné čarodějky přemohli, prozradí Riencův současný úkryt.

     Ráno po té, co tak statečně skoncují s vlkodlakem však na všechny padá strašná únava a přicházejí o veškeré schopnosti. Naštěstí se s něčím podobným již čarodějky setkali a tak náprava není obtížná. Každý cech si musí vytvořit totem a každý jednotlivec svůj amulet na ochranu před zlovolným kouzlem, které na ně kdosi seslal. (připravil Loki)

     Po znovunabytí svých schopností již nebrání nic tomu aby se cechy vydaly za Riencem a konečně to s ním skončily. Závěrečnou etapu, ve které sice Rienceho nedopadnou ale ukradené mutageny naleznou připravila Týna. 

     Po dokončení procesu přeměny, který prodělali všichni zaklínači a všechny čarodějky už zbývalo pouze rozhodnout, který cech je nejlepší a tudíž který cech získá, jako jediný, právo existovat od krále Foltesta. To se vyřešilo v LARPU, který byl tento rok součástí (vyvrcholením) etapové hry.

Viki

PS: Letošní etapovku vyhrál Cech Vlkodlaka (Hyneček, Pepe, Kuba Vaj., Verča Š., Niki, Verunka, Petr Sk.)

     Táborový LARP je jednou z našich tradičních her. Poprvé byl začleněn do programu v roce 2003, když se dva z tehdejších vedoucích (Stopař a 6 a I/II) pokusili zasvětit zbytek osazenstva do fantasy her „dřeváren“, které se hrají celý rok v Čechách i za hranicemi. Od té doby jsou LARPy mezi dětmi velmi populární a až na pár vyjímek se konaly každý rok. Co to ale slovo LARP znamená? Je to zkratka čtyř anglických slov, z nichž každé je klíčové pro pochopení podstaty LARPů:

L – Live, "naživo"

    To co odlišuje LARPy od ostatních her, je možnost vyzkoušet si naživo věci, o kterých mohou pouze číst, vidět na televizi nebo hrát na počítačích. Zatímco při některých hrách stačí k výhře jen házet kostkou, v LARPech jsi to ty, kdo musí někam dojít, s mečem v ruce porazit nepřátele, rozluštit zprávu nebo vyčarovat mocný lektvar – prostě ty jsi hrdina!

     „…Proto jsem zaklínačka, proto nosím meč, abych bránila takové, jako byli ti v Soddenu a na Zaříčí, poněvadž oni meče nemají, neznají kroky, půlobraty, úniky a výpady, nikdo je nenaučil, jak mají bojovat, a tak jsou bezradní a bezbranní vůči vlkodlaku i nilf­gaardskému marodérovi. Mě naučili bojovat. Abych ty bezradné a bez­branné bránila. Budu to dělat. Vždycky. Nikdy nebudu neutrální.
          Nikdy!“ 

Cirilla, princezna z Cintry
(Andrzej Sapkowski – Krev Elfů)

A – Action, "akce"

      Věřím, že někde existuje výborná hra, kde se vžiji do role špičkového instalatéra nebo burzovního makléře. Taky jsem si ale jistý, že takováto hra by žádné dítě (ani většinu dospělých) nebavila, protože místo fantasie by se setkali jen s šedí každodenního světa. Hra vyžaduje akci – a LARPy umožňují šermířské umění nebo třeba čarování ohnivých koulí. Přestože na některých LARPech se bojuje i železnými zbraněmi, kvůli bezpečnosti (a ceně) používáme zbraně měkčené.

Dvířka chléva se s vrznutím otevřela. Stanula v nich nevelká posta­va v plášti a čepci, těsně přiléhajícím k hlavě. V následující chvíli žena překročila práh. Smraďoch k ní přiskočil a s rozmachem udeřil nožem. A upadl na zem, poněvadž ostří nenarazilo na odpor, prošlo hrdlem postavy jako obláčkem dýmu. Protože tvar postavy skutečně tvořil jen dým, který se teď začal rozplývat. Ale v jeho skrytu skočila do chléva druhá postava – temná, nezřetelná a hbitá jak lasice. Hodila plášť na zarostlého, přeskočila ležícího, sklonila se, něco se jí zalesklo v ruce – a Marigold uslyšel, jak smraďoch zachroptěl a zalkl se krví. Druhý pacholek se vymotal z pláště, udělal krok vpřed a chtěl bodnout. Z dla­ně temné postavy vystřelil ohnivý blesk a se sykotem se zabijákovi rozlil po obličeji a prsou jako hořící olej. Muž zařval, chlév naplnil odporný zápach škvařícího se masa.

     Tu zaútočil Rience. Jeho kouzlo protrhlo tmu modrým světlem, v němž Marigold uviděl mužsky oblečenou štíhlou ženu, podivně gesti­kulující oběma rukama. Spatřil ji jen na okamžik – modrý přísvit pře­šel náhle do oslnivého záblesku a Rience se vzteklým zavytím odletěl dozadu, kde přerazil prkennou stájovou přepážku. Žena v mužském oděvu se za ním vrhla s dýkou v ruce.

(Andrzej Sapkowski – Krev Elfů) 

 R – "Role"

     Role je další z rozdílů mezi LARPy a normální hrou – tvorba postavy do LARPu vyžaduje důslednou přípravu. Vzhledem k spoustě možností, jak se zachovat, je jen na hráčově charakteru, zda pomůže slabým chudákům přežít, s temným mágem ovládne svět nebo jako správná sv**ě pomoci tomu, kdo dá nejvíc. LARP hráčům umožňuje zkusit si roli, kterou jim jejich život neumožní – ať už chtějí být válečníky, krásnými čarodějkami nebo třeba proradnými zlodějíčky… 

"Jsem zaklínačka! Nemám žádné vlohy k magii! Na čarodějku se nehodím, to je snad jasné, protože jsem… A vůbec…“
 Yennefer usedla na kamennou lavičku pod zdí a zaujatě si začala prohlížet své nehty.
„A vůbec,“ dokončila Ciri, „si to musím rozmyslet.“
„Pojď sem. Posaď se vedle mne.“
Poslechla.
„potřebuji čas na rozmyšlenou,“ pověděla nerozhodně.
„Správně,“ přikývla Yennefer, neustále si prohlížejíc nehty. „Je to vážná věc. Musí se promyslet.“
Obě nějakou dobu mlčely. Parkem procházející dívky na ně zvědavě pokukovaly, šeptaly si a chichotaly se.
„No?“
„Co… no?“
„Rozmyslela ses?“
Ciri vyskočila rovnýma nohama, frkla a dupla si. „Já… Já…“ nemohla rozčilením ani popadnout dech. „Děláš si legra­ci? Potřebuji čas! Musím to rozvážit! Déle, celý den… A noc!“
Yennefer jí pohlédla do očí, Ciri se pod tím pohledem přikrčila.
„Přísloví nám radí,“ promluvila čarodějka zvolna, „že ráno je moud­řejší večera. Ale v tvém případě, Nadílko, budeš mít ráno za sebou jen další noční můru. Znovu se probudíš bolestí, s křikem, zalitá potem; znovu se budeš bát, bát se toho, cos viděla, bát se toho, na co se nedo­kážeš rozpomenout. Noc ti nepřinese spánek. Jen hrůzu. Do svítání.“
Dívenka se zachvěla a sklopila hlavu.
„Ciri," změnil se takřka neznatelně čarodějčin hlas. „Důvěřuj mi.“
„Ano,“ špitla.

(Andrzej Sapkowski – Krev Elfů)

P – Playing, "hra"

Představ si hru s padesáti hráči, kde každý hráč má téměř neomezené možnosti rozhodování. Příběh zde není narýsován scénaristou nebo spisovatelem, záleží na hráčích – jak by se vyvíjel příběh Excaliburu, kdyby Artuš hned po vytáhnutí meče z kamene tento meč rychle schoval pod kabát a prodal ho v nejbližší kovárně za pár zlatých? Co by se stalo, kdyby Aragorn zrovna v hospodě zapíjel něčí narozeniny, místo aby zachraňoval hobity? A to jsou dospělí! Žádný organizátor není schopen vzít v potaz všechny možnosti, které mohou napadnout dětskou fantazii. Dříve nebo později se stane něco, s čím nikdo nepočítal – a pak záleží na improvizaci a zkušenostech hráčů, jak se s tím vypořádají. Nejlepší vzpomínky jsou na LARPech pak na ty situace, které nikdy nikdo neplánoval.

Samotný letošní LARP hodně zkrátilo špatné počasí, takže většina herního prostoru zůstala nevyužita (místo celého dne se hrálo sotva pár hodin), nicméně děti si hru snad užili i tak. Chtěl bych zde poděkovat všem co se LARPu účastnili a zvláštní poděkování si zaslouží Vlaďka za poskytnutí sešitu biochemie, který byl (kupodivu) pro LARP naprosto klíčový!

Napsal Matyáš

     Táborový LARP je jednou z našich tradičních her. Poprvé byl začleněn do programu v roce 2003, když se dva z tehdejších vedoucích (Stopař a 6 a I/II) pokusili zasvětit zbytek osazenstva do fantasy her „dřeváren“, které se hrají celý rok v Čechách i za hranicemi. Od té doby jsou LARPy mezi dětmi velmi populární a až na pár vyjímek se konaly každý rok. Co to ale slovo LARP znamená? Je to zkratka čtyř anglických slov, z nichž každé je klíčové pro pochopení podstaty LARPů:

L – Live, "naživo"

    To co odlišuje LARPy od ostatních her, je možnost vyzkoušet si naživo věci, o kterých mohou pouze číst, vidět na televizi nebo hrát na počítačích. Zatímco při některých hrách stačí k výhře jen házet kostkou, v LARPech jsi to ty, kdo musí někam dojít, s mečem v ruce porazit nepřátele, rozluštit zprávu nebo vyčarovat mocný lektvar – prostě ty jsi hrdina!

     „…Proto jsem zaklínačka, proto nosím meč, abych bránila takové, jako byli ti v Soddenu a na Zaříčí, poněvadž oni meče nemají, neznají kroky, půlobraty, úniky a výpady, nikdo je nenaučil, jak mají bojovat, a tak jsou bezradní a bezbranní vůči vlkodlaku i nilf­gaardskému marodérovi. Mě naučili bojovat. Abych ty bezradné a bez­branné bránila. Budu to dělat. Vždycky. Nikdy nebudu neutrální.
          Nikdy!“ 

Cirilla, princezna z Cintry
(Andrzej Sapkowski – Krev Elfů)

A – Action, "akce"

      Věřím, že někde existuje výborná hra, kde se vžiji do role špičkového instalatéra nebo burzovního makléře. Taky jsem si ale jistý, že takováto hra by žádné dítě (ani většinu dospělých) nebavila, protože místo fantasie by se setkali jen s šedí každodenního světa. Hra vyžaduje akci – a LARPy umožňují šermířské umění nebo třeba čarování ohnivých koulí. Přestože na některých LARPech se bojuje i železnými zbraněmi, kvůli bezpečnosti (a ceně) používáme zbraně měkčené.

Dvířka chléva se s vrznutím otevřela. Stanula v nich nevelká posta­va v plášti a čepci, těsně přiléhajícím k hlavě. V následující chvíli žena překročila práh. Smraďoch k ní přiskočil a s rozmachem udeřil nožem. A upadl na zem, poněvadž ostří nenarazilo na odpor, prošlo hrdlem postavy jako obláčkem dýmu. Protože tvar postavy skutečně tvořil jen dým, který se teď začal rozplývat. Ale v jeho skrytu skočila do chléva druhá postava – temná, nezřetelná a hbitá jak lasice. Hodila plášť na zarostlého, přeskočila ležícího, sklonila se, něco se jí zalesklo v ruce – a Marigold uslyšel, jak smraďoch zachroptěl a zalkl se krví. Druhý pacholek se vymotal z pláště, udělal krok vpřed a chtěl bodnout. Z dla­ně temné postavy vystřelil ohnivý blesk a se sykotem se zabijákovi rozlil po obličeji a prsou jako hořící olej. Muž zařval, chlév naplnil odporný zápach škvařícího se masa.

     Tu zaútočil Rience. Jeho kouzlo protrhlo tmu modrým světlem, v němž Marigold uviděl mužsky oblečenou štíhlou ženu, podivně gesti­kulující oběma rukama. Spatřil ji jen na okamžik – modrý přísvit pře­šel náhle do oslnivého záblesku a Rience se vzteklým zavytím odletěl dozadu, kde přerazil prkennou stájovou přepážku. Žena v mužském oděvu se za ním vrhla s dýkou v ruce.

(Andrzej Sapkowski – Krev Elfů) 

 R – "Role"

     Role je další z rozdílů mezi LARPy a normální hrou – tvorba postavy do LARPu vyžaduje důslednou přípravu. Vzhledem k spoustě možností, jak se zachovat, je jen na hráčově charakteru, zda pomůže slabým chudákům přežít, s temným mágem ovládne svět nebo jako správná sv**ě pomoci tomu, kdo dá nejvíc. LARP hráčům umožňuje zkusit si roli, kterou jim jejich život neumožní – ať už chtějí být válečníky, krásnými čarodějkami nebo třeba proradnými zlodějíčky… 

"Jsem zaklínačka! Nemám žádné vlohy k magii! Na čarodějku se nehodím, to je snad jasné, protože jsem… A vůbec…“
 Yennefer usedla na kamennou lavičku pod zdí a zaujatě si začala prohlížet své nehty.
„A vůbec,“ dokončila Ciri, „si to musím rozmyslet.“
„Pojď sem. Posaď se vedle mne.“
Poslechla.
„potřebuji čas na rozmyšlenou,“ pověděla nerozhodně.
„Správně,“ přikývla Yennefer, neustále si prohlížejíc nehty. „Je to vážná věc. Musí se promyslet.“
Obě nějakou dobu mlčely. Parkem procházející dívky na ně zvědavě pokukovaly, šeptaly si a chichotaly se.
„No?“
„Co… no?“
„Rozmyslela ses?“
Ciri vyskočila rovnýma nohama, frkla a dupla si. „Já… Já…“ nemohla rozčilením ani popadnout dech. „Děláš si legra­ci? Potřebuji čas! Musím to rozvážit! Déle, celý den… A noc!“
Yennefer jí pohlédla do očí, Ciri se pod tím pohledem přikrčila.
„Přísloví nám radí,“ promluvila čarodějka zvolna, „že ráno je moud­řejší večera. Ale v tvém případě, Nadílko, budeš mít ráno za sebou jen další noční můru. Znovu se probudíš bolestí, s křikem, zalitá potem; znovu se budeš bát, bát se toho, cos viděla, bát se toho, na co se nedo­kážeš rozpomenout. Noc ti nepřinese spánek. Jen hrůzu. Do svítání.“
Dívenka se zachvěla a sklopila hlavu.
„Ciri," změnil se takřka neznatelně čarodějčin hlas. „Důvěřuj mi.“
„Ano,“ špitla.

(Andrzej Sapkowski – Krev Elfů)

P – Playing, "hra"

Představ si hru s padesáti hráči, kde každý hráč má téměř neomezené možnosti rozhodování. Příběh zde není narýsován scénaristou nebo spisovatelem, záleží na hráčích – jak by se vyvíjel příběh Excaliburu, kdyby Artuš hned po vytáhnutí meče z kamene tento meč rychle schoval pod kabát a prodal ho v nejbližší kovárně za pár zlatých? Co by se stalo, kdyby Aragorn zrovna v hospodě zapíjel něčí narozeniny, místo aby zachraňoval hobity? A to jsou dospělí! Žádný organizátor není schopen vzít v potaz všechny možnosti, které mohou napadnout dětskou fantazii. Dříve nebo později se stane něco, s čím nikdo nepočítal – a pak záleží na improvizaci a zkušenostech hráčů, jak se s tím vypořádají. Nejlepší vzpomínky jsou na LARPech pak na ty situace, které nikdy nikdo neplánoval.

Samotný letošní LARP hodně zkrátilo špatné počasí, takže většina herního prostoru zůstala nevyužita (místo celého dne se hrálo sotva pár hodin), nicméně děti si hru snad užili i tak. Chtěl bych zde poděkovat všem co se LARPu účastnili a zvláštní poděkování si zaslouží Vlaďka za poskytnutí sešitu biochemie, který byl (kupodivu) pro LARP naprosto klíčový!

Napsal Matyáš